Barbora Kleinhamplová

Barbora Kleinhamplová

Ateliér 207

Představa ryze ženského umění vždy trochu pokulhávala. Schopnost člověka intuitivně rozeznat v umění mužské a ženské elementy, kolikrát supluje pragmatickou snahu o rozlišení. Z principu umění vycházející často z vnitřních emotivních pohnutek, se určitý ženský prvek očekává v umění obecně. Přesně popsat a charakterizovat ženské umění na určitých okruzích témat, nebo formálních způsobů tvorby je zavádějící. Pokud se tato otázka zúží na oblast sochařství, dostane specifický nádech. Žena v tu chvíli musí ovládnout samotnou hmotu a vyrovnat se tak mužské síle. Na výstavě Barbory Kleinhamplové se výše zmíněná problematika prolíná v soše, instalaci i konceptu.

Prostor galerie autorka proměnila v sochařský ateliér se všemi náležitostmi s ním spojenými. Doprostřed kóje instalovala lavici s potřebným sochařským náčiním a několika lahví piva (pravděpodobně jako další nezbytnou součást ateliéru). Vedle lavice, postavila sochařský stojan s kusem hlíny (ve tvaru do výšky se zužujícího oválu) v surové podobě, jakoby připravené k opracování. Celý prostor působil tak přirozeně a samozřejmě, že je těžké o něm mluvit jako o sofistikované instalaci. Veškerá pozornost směřovala k samotné soše, v níž se soustředila myšlenka výstavy. Tu bylo možné rozeznat s přihlédnutím k poslední součástí expozice – středně velké fotografii, visící uvnitř kóje naproti soše vedle vchodu. Fotografie představovala autorku stojící před onou sochou, jejíž ruka ve vodorovné poloze prochází hmotou sochy. Tím nám autorka odkryla zvláštní vztah, kdy je fascinací hmoty v ní sama uvězněna. Z podstatné části, z jejích vlastních slov, také jako nevyhnutelné vazbě k falickému symbolu.

V návaznosti na úvod, bychom některé ženské aspekty mohli vidět v otevřenosti a určité nekomplikovanosti umělecké výpovědi o samotném vztahu autorky k vystavenému dílu a k principu tvoření samotném. Navíc nás nechala se na výstavě podílet vlastním přičiněním, když objekt z hlíny udržovala stále vlhký. Každý divák se tak začleněním do výstavy, mohl sám fyzicky konfrontovat s autorkou, skrze její vlastní dílo.

Matěj Nývlt

Pohled do instalace



Fotografie 45x45 cm


Instalace, (sochařský stojan, hlína).


Instalace,( lavice, nářadí, pivo).

Autorka v galerii

Tajemno?

Rozbor díla “Still” od B. Kleinhamplové

Je to všechno už jedno? To je moje první negativní reakce na video "Still" od B. Kleinhamplové. Rád bych se v tomto textu pokusil vysvětlit proč takto reaguji. Abych to ale mohl vysvětlit, musím aspoň zlehka nastínit můj postoj k volné tvorbě a umění, protože moje reakce z tohoto postoje vychází. Neumím oddělit v sobě osobu-tvůrce a osobu-diváka. A vlastně ani nechci.

Protože nejsem teoretik umění, tak začátek opravdu hodně zjednoduším - Duchamp otevřel skřín, ze které na nás vypadly všelijaké věci. Umění vyskočilo z rámu obrazu, běhá zcela volně mezi náma a dělá cokoliv s kýmkoliv a jakkoliv. Takováhle je podle mě situace v současném umění. Je to situace relativně nová a pro umělce a volnou tvorbu skýtá téměř neomezený prostor. To je rozhodně přínosné. Na druhou stranu jsou s tím spojené obrovské problémy. Jestliže můžu dělat cokoliv a jakýkoliv můj krok, pokud se považuji za umělce je možné považovat za umění resp. jej můžu deklarovat jako umění, je na mě zároveň položená stejně veliká odpovědnost v tom jaké kroky se rozhodnu udělat a následně prezentovat. Tento moment je podle mne ve vztahu k videu "Still" velice podstatný.

Nepřipadá mi šťastné prezentovat jako umění všechny osobní terapeutické činy, které každý z nás dělá. Neříkám, že je špatné tyto činnosti provozovat, naopak se domnívám, že je to pro jedince životně důležité, ale nejsem si jistý, že je vždy charakter těchto činů natolik obecný , aby byl přenositelný i pro ostatní. Respektive pro diváky, kteří jsou s dílem konfrontováni. Pokud tedy řeším nějaký osobní problém a snažím se ho nějak uchopit a pojmenovat pomocí transformace do uměleckého díla, domnívám se, že bych měl být vždy hodně obezřetný aby se dílo nestalo pochopitelné a přínosné jen pro mě. Domnívám se, že to je podstatou umělecké odpovědnosti - odpovědnosti prezentovat jen to co je opravdu dílem - nikoliv pouze skicou, myšlenkou, návrhem, hledáním, pokusem.

Proto je pro mě obtížně přijatelné pracovat čistě intuitivním způsobem a do své práce nepouštět racio. Neříkám vyloučit intuici a pracovat s uměním jen na racionálním základě – to ani není možné, ale mám na mysli nenechat se unést možnostmi a impulsy, protože těch je nekonečno – a každý libovolný hrnek, bota nebo ruka či bramborák když bude promítnut na plátno, může mít dlouhou řadu interpretací. Problém je, že tyto interpretace jako autor už nemohu ovlivnit. A i kdyby jich bylo tisíc a půl, není to nízký cíl pro tvůrce? Mimojiné proto, je pro mě velice těžké najít nějaký důvod proč video "Still" sledovat a snažit se v něm najít nějaký význam. Kromě autorčina vztahu ke psům a chvilky podivné vizuality, totiž podle mě nerozvíjí nic dalšího. Napadá mě kontrast k jiné práci kterou sem v stejné době viděl - a ačkoliv je to asi srovnání divoké, myslím že je důležité.

Londýnská TATE modern vystavuje čínského umělce Ai Weiweie. Na výstavě jsem byl a celé dílo jsem poměrně důkladně prostudoval. Kromě toho, že mě umělcova práce ohromila v rozsahu významů, sociálních a politických komentářů a dokonalém provedení s důrazem na každý detail ( např. doprovodné video!!), líbilo se mi když definoval umění jako “nástroj na kladení nových otázek”. To je cesta, která mě na umění přitahuje, a jak se nad ním snažím přemýšlet. Pokud bych se snažil tento postoj nějak sám definovat a rozvinout, abych nezůstal u jedné věty, napadají mě tyto body: Umění jako prostor, kde mohu znova definovat významy věcí které mě obklopují. Umění jako prostor, který navozuje nové otázky. Umělec jako osoba, která má v rámci společnosti privilegia komentovat cokoli a jakkoliv (samozřejmě relativně) a dostává se mu větší tolerance a prostoru než ostatním. Umělec jako zrcadlo společnosti v době konzumní a požitkářské. Umělec jako zodpovědné a nezávislé médium.

V tomhle kontextu se ptám sám sebe co vidím když se koukám na video s černým psem? Co vidím před sebou co není zřetelné na první pohled? Jaká je hloubka díla? Je vztah psa a kamery nějak symbolicky přenositelný na nějaké jiné vztahy? Mám vztah kamery a psa vnímat jako symbolický a vztažený k naší době? Můžu v něm vidět nějaké obrazné vyjádření autorčina vztahu k psům? A pokud ano – zajímá mě její vztah ke psům? Jaký je přesah tohoto sdělení? Jde opravdu o zkoumání když položím objekt před kameru? Co ve mě má rezonovat s vystrašeným psem? Mám se vůbec takhle ptát? Ptám se špatně? Nevím.

Bohužel mě u tohoto videa napadá, že nejde o to se ptát a přemýšlet – stačí se jen dívat a nechat se unést tím, že to co vidím je nějak “zvláštní”. Nechat se unést jednoduchým zobrazením vystrašeného tvora, který se bezmocně pitvoří před objektivem. Najít si sám svou interpretaci díla, se kterým jsem konfrontován a pokusit se najít nějaký vlastní význam tohoto zobrazení. Nic mě u tohoto díla nepřesvědčilo o tom, že se jedná o hlubší záměr než je prvoplánové zobrazení srandovně vyhlížejícího psa. Ani podivná surrealistická vizualita psa to u mě nezachraňuje, ba naopak mě irituje. Opravdu stačí dát objekt před kameru aby to bylo vnímáno jako studie? Jak daleko se dá zajít v zjednodušení sdělení, aby bylo stále ještě sdělením a nestalo se pouze přímočarým konstatováním existence malého černého mopsa? To je asi otázka, kterou ve mě video B. Kleinhamplové vyvolává nejvíc. Obávám se však, že to autorka nezamýšlela.