galerie 207: Jan Brož

Jan Brož (*1988) během svých studií na pražské AVU prošel ateliéry Monumentální tvorby a Nových médií. Aktuálně je studentem ateliéru Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.

Pokusme se charakterizovat Janovu tvorbu jako nepřetržitý proud odkazů. Návazností, skrze které se Jan vyjadřuje a interpretuje současné, využívajíce řeč kulturních produktů a historických archetypů. Polymorfní způsob práce mu pak dovoluje tato témata analyzovat, rozkládat, třídit a znovu sestavovat v celky reinterpretující se skrze své vlastní nedokonalosti, kterých si původně nebyla schopna povšimnout. Tato platforma není uniformní a jako rozsáhlé obsahové spektrum, je její předností také multiformální tvarosloví. Paradoxem je, že s každým dalším krokem kupředu nás Jan nutí se více otáčet zpět. Často se můžeme setkat s mezioborovostí v rámci jednoho projektu, kdy jsou transponované segmenty artikulovány skrze různá média. Redefinici etického odkazu ve filmu, tak může v konečné podobě nést například kresba. Jak tomu bylo i u výstavy, kterou Jan Brož připravil pro Galerii 207. Instalaci tvořilo tucet kreseb, zavěšených vedle sebe na stěnu. Vytvářely tak kontinuální řadu podobnou jednotlivým políčkám filmového pásu. Narativní struktura časové a dějové posloupnosti však byla dekonstruována a divákovy se předkládaly fragmenty scén, vybraných autorem. Jednotícím prvkem a zároveň klíčem této kolekce byla skutečnost, že zobrazené ,,milostné,, scény byly výňatky z filmů Walta Disneyho. Bezbrannost, se kterou dětský divák přijímá, co mu je prostřednictvím animovaných filmů předkládáno, je umocněna zvláště momentem zachyceným na jedné kresbě, kdy hlavní hrdinové Černého kotlíku, jsou donuceni třetí osobou se políbit. Morální poselství zakódované v této scéně si otevřená dětská mysl, může nést nevděky upamatované, jako střípek mozaiky podvědomě formující jeho vlastní hodnoty. Zodpovědnost dospělých, na tvarování dětského světa skrze výchovné artikulace, je břemeno které rozebíral například i Roland Barthes ve svém eseji Hračky. Usměrňování intelektuálního růstu je mnohdy pokřivováno nedomyšlenými zásahy, přicházejícími paradoxně z řad těch, kterým na dětech nejvíce záleží... dospělých! Vizuální řeč, kterou Jan zvolil, obepíná vybrané téma, jako kruh. Uvědomme si, že animovaný film vzniká ve své podstatě z ruky kreslíře. Výstava k nám tedy promlouvá skrze původní médium a my si můžeme zpětně povšimnout momentů, které do něj nevědomě či úmyslně vložil. Soudit už musíme každý za sebe... Jan se tímto projektem situuje do pozice reflektoru mezigenerační problematiky. Na pozadí intuitivního konstruktu rozehrává osobní přelíčení hodnot. S nadhledem a lehkostí se stává pirátem v množině umění.

Petr Krátký