Planetární fragmenty ženského principu
Barva a tvar jsou zcela primárními malířskými prostředky. Malířovým úkolem je nastavení pravidel obrazu skrze dva zmíněné komponenty, a to jak pro sebe sama, tak pro potenciálního diváka. Ovšem pod slovem pravidlo si, v případě, o který zde půjde, nelze představovat nic příliš striktního. Nic s pevnými mantinely, které bychom museli dodržovat. Autorkou výstavy, Lenkou Vítkovou, předložená volnost k nazírání dvou vystavených obrazů může být vodítkem k významům, které pokládá na malířské plátno.
Tvary planet, jež známe především díky obrazům jiných médií (fotografie, astronomické teleskopy ad.), a vůbec výseky tajemného a „nekonečného“ vesmíru mohou sloužit jako imaginativní materiál. Ten si malíř přisvojuje buďto vědomě a cíleně anebo jej ze sebe uvolňuje spontánními postupy a „čekáním na svou pravou chvíli“. (Označením dada či surrealismus se zde rezolutně vyhýbám, protože bych se velmi nerad držel křečovitého způsobu teoretického nazírání na umění z pohledu formální příslušnosti ke stylu a jeho základní pracovní náplni). Volba formy přichází v práci Lenky Vítkové s výsledkem zvolené strategie „čekání“. A takovému postupu odpovídá i její elementární malba. Tedy: jednoduchá lomená barevnost, snaha o jasně definovaný tvar zobrazovaného tělesa nebo těles, řešení znakových barevných vztahů, vyvarování se přílišné „upovídanosti“ apod.
Abych se pokusil sledovat stopy autorčina přístupu někam za formální uspořádání, pak je nutný, výše zmíněný, imaginární ponor. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století vznikaly v odlehlých prériích amerického jihozápadu velmi intimní malby Georgie O´Keeffe. Propojovala v nich ženskou tělesnost s vnitřní strukturou přírodnin (či přírody) do poetické esenciální malby. Stejně tak znamenala její tvorba opozici vůči tehdejší expanzi strojů a průmyslové výrobě. Ve výtvarné práci Lenky Vítkové se jedná zpravidla o podobný typus. Tělo se stává součástí výtvarných prostředků a zároveň objektem podvědomě zaklínaným do malby (či jiných médií). Snaha jím dosáhnout dále, „mimo sebe“, se zrcadlí ve tvarech „jiných světů“. Obrazné vysvlékání se z hmotné schránky těla do více či méně uchopitelné podoby umění (text, kresba, malba, hudba).
Stejně jako v době „fordismu“ je i v současnosti pro umění charakteristická tendence vytváření opozic vůči digitálním technologiím, umělosti a konzumu. Nostalgická touha po dosažení vzdálených ba nepolapitelných cílů za pozemského života, mentální zabraňování lidskému tlení. Tělo stojící před malířským plátnem se zdá být opětovným důkazem lidské snahy dotknout se utopie; být vzkříšen za svého života. „Vesmír“ je tak jen prostředkem pro představu o ideální funkci obrazu; totiž takového, který by nás přes pouhý pohled na něj přenesl na ona „jiná místa“. Nakonec je však nezbytné (anebo také není) si uvědomit nemožnost tohoto podniku a připustit, že umění je konečným produktem našeho těla, na který upíráme svůj zrak plný iluzí.
Radim Langer
foto Jana Šprinclová
Žádné komentáře:
Okomentovat