To potřeba odvety nás nutí se pořád dívat.
Igor a Ivan Buharov, maďarští hudebníci a filmoví tvůrci ukázali v Galerii 207 mimo jiné, jak je možné improvizovat ve filmu. Umělecká dvojice se do scény vizuálního umění zařadila zejména svou účastí na přehlídce Manifesta 8. Do té doby se pohybovali spíše na poli alternativní kinematografie.
Jejich (většinou krátké) filmy bývají často tvořeny bez scénáře, prostým snímáním zajímavých scén a animacemi. Je přirozené, že se ve filmech po nějaké době začne objevovat určitý příběh, např. únos malého chlapce. Hudba, která bývá také jejich dílem, dodává filmům avantgardní nádech. Často jsou hrané scény promísené s animacemi dětskou rukou malovaných postaviček, včetně „komiksových bublin“. To vše vytváří domnělé propojení se surrealistickými filmy.
Jejich filmy mají skutečně jakýsi retro vzhled. Je to dáno jednak přiznanými trikovými prvky, i faktem, že hudba je v jejich filmech výhradní složkou zvuku. Pokud v nich zazní něco ze záběru, má to zřejmý význam (např. nabíjení pušky a výstřel). Zvuk je zde důležitým vypravěčským prvkem. To, co se v jednotlivých scénách vizuálně odehrává, je další formou sdělování.
Tvůrčí postup autorů je patrný také u jejich posledního filmu Kormányeltörésben / Rudderless z roku 2010 promítaného v rámci vernisáže. Promyšlený střih hraných i nehraných záběrů dává najevo, že se jedná spíše audio-vizuální báseň. Ačkoli v ní najdeme i nadsázku a politické narážky. Je volnou variací na téma cestování a emigrace. Hlavní postava filmu je jejich přítel, původem Srb, žijící v době natáčení ještě v maringotce. Ve filmu jsou použity záběry z cesty do Noveho Sadu ale i z archivu a galerie, kde se výrazně změní hudba – najednou psychedelická, ambientní, ačkoli děj nemusí být nijak znepokojivý.
To, že jejich filmům nerozumíme, může vypadat, že reflektují nějakou snovou skutečnost – opět se ozývá surrealismus. Souvislost je tu však jen částečná. V dílech Igora a Ivana Buharovů nejde o příběhy zjevené (snové) ale o vytvořené. Základním principem jejich tvorby pak je čistá kreativita, tedy určitá role podvědomí zde je, ale podvědomí je to uvědomované a volně zpracovávané (což vylučuje surrealismus).
Jacques Derrida by takovou schopnost uvědomění nazval differänce (v této formě slova připojuje k významu rozlišování i oddalování závěru). Právě její důsledky promlouvají skrze filmy Igora a Ivana Buharovů: „Hra differänce“ spočívá v neustálém soupeření mezi naší projekcí a tím, co podle našeho úsudku ve viděném „skutečně je“. Hra, zápas však neustále končí remízami a vyžaduje stále novou a novou odvetu. Přehodnocování a srovnávání našich představ se závěry nás posouvá za další slupku cibule, pod níž se překvapivě nenachází stará traumata a frustrace, ale hlavně chuť do dalšího zápasu – dětská hravost. Což autoři dokládají nejen prací s diváky, ale i prací s vlastními zdroji tvorby.
Filip Jakš
Filmová koláž, politická satira a ikony maďarského rozumu
Pod rusky znějícím pseudonymem se skrývá dvojice maďarských filmařů. Igor (Kornél Szilagyi *1971) a Ivan (Nándor Hevesi*1974) nijak zvlášť nespekulovali nad tím, jak naložit s výstavou. Výsledkem byla zcela prostá („kinosálová“) projekce výběru sedmi filmů z jejich společné produkce. Každý jejich film má svá pravidla i scénář. Pohyb filmového obrazu, jeho formální struktura, se však blíží strategiím koláže. Směs materiálu super-osmimilimetrové kamery (chyby a prosakování nečistot do odvíjení filmového pásu), expresivní animace, historické, lidové či dětské kostýmy, ale i vlastní filmová řeč hraničící s dokumentárním i sarkastickým eposem lidského rodu.
Nelze si, v souvislosti se zemí původu bratří Buharovských (Maďarskem), nevzpomenout například na filmové uvažování Bély Tarra. Nejde zde o pregnantní snahu o přirovnání, ale spíše o přiblížení se „maďarskému“ způsobu zachycování lidské reality. Buharovští podobně jako Tarr často sahají po zemitosti „tváře maďarského národa“, stejně jako neváhají zakomponovat politickou intervenci do téměř infantilní formy přitroublé animace (což už se tvorby Bély Tarra tolik netýká), jako je tomu v jednom z jejich snímků: Johnny and the Goosies. Takřka pohádkový příběh s večerníčkovými rysy obsahuje, po odproštění se od formální naivity, naprosto přímá politická gesta: Johnny dává zapéci maďarskou vlajku do trouby, ale ještě předtím ji zatíží 56 kameny (narážka na maďarský nacionalismus?) Pokud sledujeme každý další film Igora a Ivana Buharovských, postupně objevujeme stále silnější alegorický charakter v každém jejich snímku. Samotný pseudonym je bytostnou narážkou na někdejší přítomnost Rusů (Sovětů) na maďarském území, na obklíčenost vším ruským. Přivlastnění si znaku cizí identity, přítomné a vnímané ve vlastní zemi zpravidla negativně, je samo o sobě úkazem politického uvažování a politické kritiky respektive sarkasmu.
Důraz na politickou či společenskou satiru, nebo političnost vůbec, se však v některých filmech umenšuje a naopak se objevují znaky kultury 60. a 70. let. Punkový nebo dekadentní „bordelismus“, hybridní pánovitost hlasů vystupujících monster či komentátorů (například Tale for Cruel People). Jindy směs zvuku a fragmentární skládanky obrazu z animací a filmových sekvencí může působit téměř jako někdejší klipová estetika. Některé z Buharovských filmů tvoří kombinace pseudo-vědeckého dokumentu a „amatérských“ fantasy. Hlas komentátora zaléhá v uších jako hlas velkého guru ohlašujícího příchod „nových lidí“. Babička rozkrájí „hlavu“ hlávce zelí (rituální způsob jak se zbavit zla), husar (ikona lidové kultury) a kněz splynou v podivném ritu vypití své vlastní moči za účelem utužení své duchovní i fyzické síly. Ivan a Igor si neberou servítky a pěkně po maďarsku vtahují ordinérní charaktery před kameru, podobně jako neváhají vytvořit kompars z naháčů (žen, mužů, dětí, starých i mladých) na letní nudapláži a s jejich pomocí vystavět alegorickou stať stopující lidskou sugestivnost, pokleslost i důstojnost.
Igor (Kornél) a Ivan (Nándor) objevují svoji vlastní strategii v možnostech svobodného zacházení s vyjadřovacími prostředky v rámci a následně i mimo obecné a stereotypní představy o filmu. Intervenují do filmové řeči dnes ne zcela očekávanými postupy. Navíc důležitým se zdá být fakt, že všechna bezprostřednost a eruptivnost sleduje dopředu připravený scénář. Avšak scelením různorodých formálních komentářů a promísením tématických bodů politicko-sociální reality vzniká kostrbatá pravda o kostrbaté realitě. Možnosti dívat se na funkci filmu očima jeho esenciálních stránek: starý a poškozený filmový materiál, „trnkovská“, povídková forma animace, zvukem podpořené Mene Tekel! vůči vlastní civilizaci; a nakonec charisma využití vizuálního pohybu a alegorického příběhu se zdají ukazovat správným směrem v současném střetu filmového a uměleckého řečiště.
Radim Langer
foto Eva Burianová
Žádné komentáře:
Okomentovat