Roman Štětina: Popis obrazu

Jedna pecka ze světa současného „umění“

Zdravím všechny, kdo rádi chodí na tenhle blog. Rád bych teď napsal něco o výstavě, která se mi teda moc nelíbila. Ten chlápek, co jí dělal není ani pořádně umělec. Pracuje v rádiu a dělá tam rozhovory. Asi si o sobě hodně myslí, protože tam všem předváděl, jak se rozhovory nemají dělat. Na svůj blog stáhnul nekonečný množství ukázek, jak novináři mluví s umělci. Říkal, že je to plný chyb a slov, co novináři nemají používat. Říkal, že se málo snaží pochopit umělce a že je hází do připravených škatulek.

Já si ale myslím, že reportér tam je proto, aby lidi, co ten pořad třeba sledují, mohli pochopit o čem ten umělec mluví. Třeba já, když sleduji nějaký pořad, kde sedí umělec a vydržím to nepřepnout, tak jsem rád, když tam je někdo, kdo normálním lidem vysvětlí, o co jde. Ono totiž rozumět umělcům často není zrovna lehké :-).

Ten „umělec“ – Roman Štětina, co ještě před vernisáží skoro dvě hodiny pouštěl downloady, si asi myslel, že je to vtipné. Ale já jsem se u toho moc nenasmál. A když přišlo na vernisáž, tak tam dokonce nebylo ani víno, ale jen pivo v lahvi, co si ho člověk musí ještě koupit. Docela začínám chápat lidi, co tvrdí, že současný umění nemá úroveň. A taky mu nikdo nerozumí, o tom žádná. Tenhle reportér by asi chtěl, aby jsme se všichni naučili mluvit jako „umělci“. A hlavně - on sám taky nemluvil nějak moc chytře. Vůbec nechápu v čem má být ten rozdíl, jak se teda má mluvit. Současné umění je asi opravdu jen pro intelektuály, nebo spíš pseudointelektuály.

V samotné „galerii“ – taková malá boudička – vystavil obraz, který si nechal namalovat nějakým Martinem Heroldem. Asi proto, že sám by to neuměl. Ten obraz byl ale stejně jenom okopírovaný příběh z knížky (Mapa a území – Michel Houellebecq), kterou ten Roman Štětina zrovna čte. A ještě aby toho nebylo málo nechal napsat celou 5.A základní školy (kterou sám asi ani nedodělal), co si myslí, že je na tom obraze. Asi se zase chtěl vytahovat, protože ty děti nemohly bez nápovědy přijít na to, že je to z té knížky. A kdo by z toho ještě nebyl dost zhnusený, mohl se podívat na plakát, kde byla vyfocená nějaká plastická hmota, co vypadala jako ... (chytří si domyslí :-p).

Smysl této „umělecké“ výstavy mi nějak unikl. Roman Štětina si asi myslel, že ho budeme obdivovat za to, že sám na výstavě nehnul prstem a nechal to oddřít nějakého kamaráda a chudáky děti ze základky. Ty se navíc opičily po někom, kdo se opičil po někom a tak pořád dokola, ale ten „autor“ tam udělal asi jenom ten plakát, pokud vůbec.Tohle už vůbec není umění. Příští pondělí si asi zajdu na ZUŠ podívat se na obrázky těch dětí z 5.A. Ty by totiž něco podobného dokázaly taky, ne-li o poznání lépe. Aspoň ten obrázek by zvládly namalovat sami.

anonym

Za meze interpretace: recenze jako interpretace interpretační výstavy

Cesta chápání vizuální reality je spletitá. Navíc nelze nebrat v potaz vývoj semiologie od 50. let 20. století a všechny následné filosofické a lingvistické sytémy, které se staly běžnými klíči ke dveřím obrazů. Díky tomu přícházejí stále časteji impulzy ke zpětnému přehodnocení „ušlých obrazových kilometrů“. Jedním ze základních objevů a pojmů byla a je interpretace. Obraz si bez interpretačních znaků snad ani nejsme schopni představit. Obraz sám se stal záludnou interpretací, její fyzickou existencí, která je následně znova vykládána a čtena! A tak vzniká množina: interpretace interpretace.

Mluva, literatura či audiovizuální záznam předkládají systém pro výstavbu subjektivní představy. Obraz sice má v těchto médiích svá jasná formální určení (toho jak asi skutečně vypadá), ale mysl každého z nás jej může zcela individuálně měnit. Takzvaná představivost je nástrojem interpretace. A představa pak výsledkem interpretačního procesu. To je velmi otevřený model, téměř neuchopitelný ve snaze o identický přenos dál, řekl bych. Subjektivita a její vliv na předkládání významů v interpretaci, jak se jí detailně věnuje například český filosof Petr Koťátko, je jedním z hlavních rozporů interpretace.

Metoda jak nahlížet významy – jejich sémantickou hloubku – je také stálým objektem uměleckého zkoumání Romana Štětiny. Pracovní aktivita v rozhlasovém prostředí předznamenává do velké míry výchozí autorovy motivace k analýze problematiky interpretačních mezí. Výstava v Galerii 207 zahrnuje čtyři části. Tyto pak jsou propojeny vzájemnými výměnami interpretace. Na podlaze leží „plakátové“ formáty: jedna strana obsahuje text – úryvek z knihy Mapa a území od Michela Houllebecquea – popisuje obraz, který je namalován hlavní postavou knihy. Druhá strana listu je potištěna fotografií ruky třímající inteligentní plastelínu. Na stěně visí malba vytvořená Štětinou přizvaným malířem Martinem Heroldem, který na základě textu – literárního popisu obrazu – rutinně přenáší svoji verzi obrazu z knihy na plátno. Dalo by se říci, že výsledkem je rekvizita. Na protější stěně jsou v řadě vedle sebe stránky ze školních sešitů. Jsou to texty několika žáků základní školy. Ti se snažili (na prosbu Romana Štětiny) individuálně převést zpět do slov obraz, který namaloval Martin Herold. Vznikla tak jistým způsobem ukončená cyklická smyčka. Interpretace, její přenos na diváka a divákova interpretace, jsou zde obklíčeny Štětinovým scénářem: posloupnost a závislost jednotlivých dílců výstavy je předem inscenována (podobně jako rozhlasový způsob přípravy a následného průběhu vysílání inscenace). Výstava je interpretací několika dalších interpretací.

Blog, který Roman Štětina založil, je rozsáhlou koláží různých způsobů popisu a objasňování. A to jak obrazem, tak zvukem nebo textem. Časté (paradoxní) zaklínání popisovaných věcí a mytologizace způsobená přenosem viděného (řeč je zde výhradně o přenosu obrazu) do jiného média se zdá být základním znakem takového blogu. Samotné médium blogu by si v souvislosti s jeho využitím jako současného uměleckého nástroje zasluhovalo samostanou kapitolu. Ale s přenosem vizuální informace je spojena její větší či menší myšlenková změna (blog jako široce přístupné sociální médium k tomu zcela vybízí). Jazyk už je přítomen v samotných obrazech. Nejsme schopni jej nemyslet. Naproti tomu existuje opačný paradox jazyka, který vidíme v obrazových znacích. Jazyk je nám obrazem, abychom byli sto si jej představit. Kouzlo interpretace tak spočívá v jejím občasném zamlčování, zamlžování, znejistění. Je to velmi efemérní samovolná reakce na jakýkoli jev reality. Ten nutně chceme číst, abychom porozumněli. Nesnesitelnost pocitu neporozumnění je základním předpokladem pro interpretační proces. Nasvícení divadelní scény (děje, gesta, příběhu) lze zcela lakonicky přirovnat k míření reflektoru na nejisté tvary věcí ve tmách našeho rozumu. I tento text se na svém konci stává zřejmým příkladem čtení „nasvícené interpretace výstavy“.

Radim Langer