Totemická
setkání v Praze a pálení zlých duchů minulosti
Program
Galerie 207 ve svém svižném týdenním tempu nepolevil ani při poslední
příležitosti, a to i přesto, že vlastní a původně naplánovaná výstava Kateřiny
Zochové byla autorkou na poslední chvíli zrušena. Sama galerie tentokrát
zůstala prázdná. Její chod byl paradoxně přesunut prostřednictvím pěšího výletu
přes Letenský park až na břeh Císařského ostrova mezi parkem Stromovka a Trójou.
Poslední dubnová noc je známa svou tradicí zakládání ohňů a „pálením
čarodějnic“. Někteří věrní Galerii 207 jej takto společně rozžehli na jednom z
břehů Vltavy.
Zpočátku
se zdálo být zřejmé, že nejde o náhradu, galerií ohraničené, výstavy, ale
zkrátka jen o bezprostřední setkání u plamenů. Avšak po zpětné společné rozmluvě
s Kateřinou Zochovou přišel ještě o něco pádnější důvod k textové
reflexi i této události v rámci galerijní mise. Autorka chápala své
rozhodnutí vzdát se výstavy jako osobní nezbytnost. O to silnější se stala její
potřeba kolektivní podpory na cestě k zažehnutí ohně ze společně nasbíraného
dřeva. Akce neměla jednoznačné znaky nějakého uměleckého rozhodnutí. Byla
znejistěním i úlevou současně.
Je
na místě použít slova totem jako zpřítomnění
fyzické skutečnosti mysticky nikoli fyzicky. Vyrovnávání se s fyzickými
silami cestou duchovní představy a energie. Oheň je symbolem kmenového
shromaždiště. Je jeho centrálním prvkem, protože je smyslově vnímatelný a
neuchopitelný zároveň. Lidé okolo něj posedávají, smějí se, mluví.
K žádnému viditelnému rituálu nedochází. Rituálem je akt založení ohně.
Bytí okolo něj v rámci interakce, rozmluvy (u některých nostalgie, u
jiných agrese apod.). To je současným Evropanem pochopené pravidlo totemu.
Kateřina k jeho realizaci dospěla prostou vůlí. Princip zpřítomňování
pocitu něčeho fyzického, které je jen echem reálného objektu, se objevovalo i
v dřívějších společných výstupech Kateřiny Zochové s Davidem Landou.
Obraz -jeho asociační schopnost- a zvuk, které dohromady mají tvořit éterickou
syntézu, pole pro zapojení smyslů.
Ohňové
divadlo -obyčejněji táborový oheň- je nenápadnou formou autorské iniciativy.
Tou je myšlen důraz na uchopení sebe sama jako uměleckého prvku příčiny a
následku. Rozhodnutí pro jedno i druhé by mělo být náplní umělcova postoje.
Okolo plamenů sedí nebo postávají převážně jiní umělci, tu a tam zpřízněný
kurátor nebo teoretik. Nevědomě vzývají svou vzájemnou propojenost. I tento
fragment pražského společenství vypovídá o faktu patření k jednomu kmeni.
Na kameni opečená makrela v housce je nabízena ostatním k ochutnání -
společná možnost sdílení jídla (archaický předobraz člověka). Umělectví a jeho
přivlastnění (alespoň ve zdejších podmínkách)se tak zdá hrát čím dál
sociálnější význam. Je mnohem víc shromaždováním individuálních promluv, nežli
fyzických výsledků tvorby. A tento pocit vyvstává především z možnosti
skutečně se navzájem znát. Pak je mnohem příhodnější pohyb v silovém poli
rozmluvy (případně i mlčení) nežli hmatatelná nehybnost artefaktu a pohledu,
který o něj zavadí. Totemický pohyb kolem ohně (v našem případě velmi nenápadný
pohyb dalek rituálnímu tanci) a sdílení pohledu na jeho plameny přesně
pojmenovává charakter, kterým oplývá umělecká svoboda: ta je totiž vždy závislá
na propustnosti prostředím, v němž a do nějž se jakožto svoboda uvolňuje.
Radim Langer
Žádné komentáře:
Okomentovat