Příliš hlučná emoce
nostalgického gesta
Malíř Igor Korpaczewski, vystavující
zpravidla pod zkratkou KW, je v českém uměleckém prostředí všeobecně znám
od počátku devadesátých let. Korpaczewského rukopis oplývá svou formální
ortodoxií. Zásadním měřítkem je téměř vždy figura. A to paradoxně i tehdy, když
se jedná například o závodní automobil. Věci, stejně jako figury či portrétní
busty obkličuje „cézanovsky“ poctivé zacházení s barevnou skvrnou,
malířská lehkost i dřina současně. Jeho malba je do určité míry přesná a
soustředěná, avšak pod lupou skutečného významu slova „soustředěná“ lze
pozorovat i pravý opak.
Igor Korpaczewski je, mimo jiné,
znám i pro své monumentální exteriérové a interiérové realizace. S maximálním
využitím jednoduchých prostředků a malířských zásahů je schopen vytvořit
kompaktní výsledek velkorysých rozměrů. Ale ať už se jedná o malby na fasádách
domů či na plátnech nebo papíru, je takřka vždy důležité jeho osobní propojení
s objektem zobrazení. Figury, automobily nebo hlavy jako by se odvolávaly na
hranice mezi vnímáním a podvědomím, spánkem a smrtí, tělem a jeho momentální
existencí, obrazností heroismu a patosu. To vše vždy vyjadřuje prvek výrazového
zacházení s barvou, s jejím „emocionálním zabarvením“ v téměř goetheovském,
romantizujícím smyslu. Je to autorská touha pronášet prožitou malířskou práci
jako promluvu o nadreálném sdělení. Figurativní symbolika zahalená do
emocionálně chápané barevné funkce.
Při příležitosti si KW vzpomněl
na jednu ze svých prací z roku 1999. Tu tehdy vytvořil jako pozadí pro
performance jiných umělců. Rozměrné plátno plně vykrylo dvě ze stěn Galerie 207.
Je pokryto nekonkrétními barevnými zásahy-skvrnami a šmouhami, které se na
mnoha místech mísí a vzdalují a kontrastně diferencují. Tu a tam vzniká špína,
plátno je krabaté, jeho povrch je zvrásněn časem, lze narazit na fragmenty
čísel a podobně. Zkrátka, plocha plátna je důkazem zcela pocitového zabarvení, záznamu
vnitřní situace pro situaci vnější. Navíc rezonuje s anglickým přepisem
letopočtu, kdy malba vznikla. Výsledkem je čirá nostalgie.
Stejně jako u ostatních děl nebo
cyklů, dává Korpaczewski i této výstavě anglický název. Ty pocházejí často
z hudebních skladeb nebo textů (nutno zmínit, že Korpaczewski sám se hudbě
věnuje paralelně s malbou). Údernost emoce či významová rovina tak mají
získat na síle. Vzniká dvojí vrstva ataku na divákovy smysly: citově zabarvený
charakter malby a nadnesené gesto jejího názvu. Paradoxem však občas zůstává,
že napříč soustředěným malířským postojem se Korpaczewského obrazy dostávají do
střetu s opakováním emoce, ba snad patosu, který se blíží sentimentu.
Obraz je zcela v pořádku z pohledu na malbu jako svého druhu práci,
která vyžaduje citlivé soustředění za účelem „namalování“ určitého záměru,
formulace bez zbytečných dodatků. Na druhé straně je nutné přiznat přežití se vlastní
formy, kterou je sdělován „jen“ emocionální prožitek. Nelze se, myslím, odvolávat
stále na táž nostalgická místa, ať už je to v krajině naší lidské nebo
umělecké paměti. Protože formou je to návrat povrchový. Takový způsob návratu
směřuje k přecitlivělosti a tím i k opomíjení vnitřní struktury přítomnosti.
Dnešní mapa malířského výrazu se prostě zřejmě liší od té z roku 1999 a
možná i později.
Radim Langer
foto Ondřej Čech
Žádné komentáře:
Okomentovat