Petr Písařík: Jeto taktak nebo tak?

Stavbotvorná hra a pravidla experimentu

Tvorba Petra Písaříka je různorodá a bohatá. Pohybuje se v rozvalinách a změti objektů i v přesných geometrických obrazech a výrazně esteticky kultivovaných orámováních. Jeho výtvarné výstupy jsou často překvapivé především svou materiálovou strukturou stejně jako nečekanými kombinacemi. Osobnost tohoto umělce je spojena s generací vyrůstající na postmoderním užívání výtvarného jazyka. I dnes je cítit atmosférou devadesátých let, a to právě věcmi a způsobem, jak je bere do rukou. Ale, co je na Písaříkových výtvarných polohách cenné, je jeho schopnost ovládání své vlastní eruptivní kreativity. Je stále postmoderně rozpustilý (někdy až poťouchlý) a současně vnímavý k chodu uměleckého času. Všímá si především esteticky nízkých věcí a jejich významů, aby je povýšil na piedestal vyššího uspořádání (někdy i chaosu). Je typem umělce, který je bezprostřední, zdánlivě nevědomky experimentující, na druhou stranu je přesný a odmítavý k didaktické morálce.

Na ambónu položená umělá kytka, aplikace třpytivého barevného prachu do obrazu jakési ornamentální abstrakce, obrazy v obrazech, instalace v instalaci, „podchycení“ galerijního prostoru ručně vyrobenými úhelníky, centrální vstupuje do okrajového, okrajové protíná centrální.  Takto lze sdělit první dojem při pohledu na výstavu Petra Písaříka v prostotu i mimo prostor Galerie 207. Člověk alespoň letmo obeznámený s jeho pracemi může bezpečně identifikovat jeho rozmanitý rukopis. Písařík pojal svoji výstavu jako velkorysou instalaci složenou sice z jednotlivých děl, která jsou však vzájemně propojena. Nebo spíše k jejich propojení dochází s postupem divákova pohledu, způsobem, jakým se s instalací seznamuje.  Písařík vytvořil v čele galerie cosi jako ústřední objekt-obraz, skoro oltářního charakteru. I přes vystupující elementy jako jsou například červené provázky, které dílo prostorově geometrizují a uplatňují jej jako prostorové, působí tato věc ohraničeně a vizuálně vtahuje dovnitř sebe. Oproti tomu zvenčí galerie se nacházejí po obou stranách a stěnách příčky s barevnými fóliemi nebo podél stěn a podlahy instalované nadstandardně velké úhelníky.  Odkazují k pocitu a snaze obklíčit výstavní prostor zvenčí dovnitř jak významově tak fakticky. Vnějšek a vnitřek jsou vzájemně komponovány. Kompozice zde ostatně vystupuje na každém kroku. Zdá se téměř bezpodmínečná a svrchovaně důležitá. Petr Písařík také jako by kompozicí celku výstavy ukazoval svoji vlastní možnost nejistoty a vzápětí odhaloval neměnný a platný výsledek. 

Hranice mezi náhodným experimentem a jasně vytyčeným záměrem je tenká i lehce prostupná. Písařík třímá jistotu svých prostředků ke hře. Jeho způsob ustavování pravidel tak působí především formalisticky. Faktem jsou formální prostředky a jejich, na poklesky reality, odkazující používání. Písařík jakoby chtěl recyklovat zbytnělý svět do transu obrazů a objektů, jejichž funkce by byla o to zbytnělejší, protože umělecky manipulovaná. Jeho gesta nesou jednoduchá sdělení, která zcela prostě řeší přímočarost používaného materiálního světa. Písařík touží po zážitku z tvorby, z přetvoření. Ale není to ten druh zasněného umělectví v podobě nezřízené kreativity. Je to spontánní pragmatismus. Uplatňuje kýč jako nástroj, dívá se na obraz jako na stylový doplněk umělce, nekomplikovaně zkoumá svoji kreativní touhu. Pole materiálového i výtvarného hřiště může být neomezené. Přesto se toto autorské hřiště nachází ve vyřčených souřadnicích. Je obkrouženo nezbytnými pravidly. A to i tehdy, když autor upřímně přiznává nejistotu pravidel, která si stanovil pro svoji stavbu. 

Radim Langer