MARA INFIDELIOUS A KRYŠTOF VANCL
Ad nauseam
Oproti obvyklému průběhu vernisáží
v Galerii 207 zvolili Kryštof Vancl a Mara Infidelious namísto prezentace své
dosavadní práce a aktuální výstavy jiný formát a přizvali si hosta filozofa
Michaela Hausera. Ten uvedl výstavu přednáškou v podobě přehledu filozofických
názorů několika levicově zaměřených autorů na moderní a postmoderní umění.
Nebylo mi zcela jasné, jak se obsah
Hauserovy přednášky, která se na konci trochu neobratně točila kolem problému
auratičnosti díla v pojetí Waltera Benjamina, pojí s díly či koncepcí výstavy.
Pokud se však na Hauserův výstup
podívám z pohledu formálního, do kontextu samotné výstavy náhle zapadá jako
její nedílná součást. Jako performance, jež výstavu uvádí a ilustruje její téma.
Tím, co jinak tak odlišná díla
autorů i prezentaci samotnou zasazuje do společného významového rámce, je tu
název výstavy – Ad nauseam. Latinský termín pro něco, co trvá, pokračuje či se
opakuje až do stavu „nausea“, a dostává se tedy do jakéhosi mrtvého bodu,
nemocného stadia, nebo jinak řečeno děje se až do omrzení.
Samotnou Hauserovu prezentaci vnímám
jako součást díla právě pro její zdánlivou nekonečnost, stejně jako pro její
jisté zacyklení se v tématu ad nauseam, a právě jako taková pro mě získává
smysl.
U subtilních kreseb Mary
Infidelious, které jedna vedle druhé zaplnily téměř celou jednu stěnu galerie,
je zřejmá jejich souvislost s fotografickými experimenty Eadwearda
Muybridge. Rozfazování lidského či
zvířecího pohybu a jeho zastavení bylo prostředkem k jeho zpětnému zanimování, zpomalení
pohybu a tedy možnosti vidět to, co je běžně lidským okem nepostřehnutelné.
V kresbách Mary zůstávají
jednotlivé fáze pohybu zamrzlé vedle sebe na papíře. Nemyslím, že by marnost počínání,
která snad má být z díla cítit, spočívala, jak Hauser upozornil, v nemožnosti
jednotlivé fáze pohybu zanimovat (odchylky dané ručním zpracováním nepovedou k
plynulému pohybu).
Souhlasím s tím, že „ad nauseam“ se
v díle Mary ukazuje při konfrontaci s dílem Muybridge, ale spíše tím, že
opisuje jeho metodu zcela vytrženou z kontextu, ve kterém měla smysl. Detailní
rozfázovávání pohybu v kresbě se pak stává zacyklením, z něhož není cesty ven.
Instalací kreseb je tento pocit
ještě umocněný, když je divák cíleně kresbami zaplňujícími celou stěnu zahlcen.
Kresby, které byly nainstalovány na
stěnu osamoceně, se pak proto zdají být už navíc.
Kryštofovy malby s opakujícím se
motivem snad inspirovaným písmenem „e“ mají netypický formát na rohu vykousnutého
obdélníku. Možná že tím upozorňuje opět na nedokončenost nebo spíše nemožnost
dokončenosti díla. Řada opakujících se
„éček“ je malým prostorem omezena, v
mysli je ale nekonečná.
Hauser ve úvodním slově vernisáže
ukázal na to, co díla obou autorů spojuje, a sice, že mají svou „dokonalou“
předlohu v reálném světe a ta je v dílech opakovaně napodobována. Protože jde
však o ruční zpracování, dokonalost předlohy zůstává jen ideálním tvarem, ke
kterému nejde dospět. Snad v tom je možné spatřit tu marnost činnosti, jež jde
„ad nauseam“
Jde snad jako u obsese o
zacyklování a opakování se snahou dobrat se toho ideálního tvaru v mysli, který
nepřichází a nemůže přijít ani s tisícím pokusem, protože toho ideálního se doberme
jedině tehdy, pokud jeho obraz z hlavy zmizí?
Adéla Doušová
foto: Matěj Pavlík
Žádné komentáře:
Okomentovat