ALŽBĚTA BAČÍKOVÁ
Věž
V Galerii 207 stojí jeden základní a důležitý pilíř – část
nosné konstrukce nikdy nerealizovaného projektu věže sovětského architekta
Vladimíra Tatlina. Pilíř a kolem něho se rozprostírající symbol konstruktivismu
a moderní doby převyšují stěny galerie a míří kamsi do prostoru mimo.
Nedokončená stavba věže nás odkazuje na nerealizovatelnost
projektu, na velkou utopistickou vizi, na centrálu revolučních zemí. Tatlin
nikdy nevypracoval podrobné konstrukční a technické řešení pro realizaci
architektonického návrhu a tak by se pravděpodobně věž tvořena tunami oceli a
skla zřítila přímo do centra Petrohradu. Stejně tak se pomalu zhroutila
rozpínající se rodina sovětského svazu a ideálu s ní spojených.
Videa prezentovaná po boku s konstrukcí jsou spíše
intimnějšího charakteru. Alžběta vytvořila dva modely Tatlinovy věže, které se
snaží zapálit a tím nadobro zničit. Modely věží jsou poměrně křehké, jako
materiál zde slouží plánovanému podpálení poddajné dřevo. Věže drží bez pomoci
pevných spojů, je tedy nevyhnutelné jejich zhroucení.
Oba záznamy akce nám naznačují, respektive prozrazují, že se
děj odehrává na domácím prostředí, tedy na zahradě, pravděpodobně na místě,
které Alžběta dobře zná. Pro autorku videí je zvolená lokalita jistě důležitá.
V první akci vidíme věž svými rozměry a monumentalitou převyšující drobnou
postavu, která snad jakoby rituálně obchází objekt, soka člověka, jenž ho sám
stvořil.
Věž je totiž vždy vyšší než její stvořitel, její vrchol
pokaždé ční nad hlavami lidí dívajících se vzhůru ke špičce monumentu. Video
nám tak odkrývá jednoznačný akt: souboj člověka se svým dílem mířícím kamsi za
hranici dosažitelnosti. Alžběta a věž si nikdy nebudou rovny, kdyby tomu tak
bylo, věž by nemohla býti věží a nevzniklo by dílo přesahující člověka, jenž
jej stvořil.
Během několik minut pozorování videa jsme svědky rituálu
zapálení věže, jejího pádu a postupného dohořívání dřeva, tedy pokoření
monumentu, ideálu věže jakožto nedávného symbolu budoucnosti a demonstrace
moci.
Druhé video – úzkým záběrem spíše poetické – vyobrazuje
model věže, který svou velikostí nedosahuje člověku ani po kolena. Lze tak
usoudit na základě pozorování dopadajících sirek, snášejících se na věž za
účelem ji podpálit. Věž leží zborcená na rozorané hlíně a čeká na plamen, jenž
by ji proměnil na popel. To se však během akce nestane a my po celou dobu
pozorujeme marný souboj, kde se dozvídáme, že pro pokoření díla je zvolený
způsob k tomuto určený neadekvátní / postup zvolený k pokoření díla je
tomuto účelu neadekvátní.
První výše popsané video je celkem jasně čitelné,
demonstruje člověka, jak se vyrovnává se svým dílem, které ho převyšuje. Může
zde být přítomný odkaz na rozpad socialistického státu, sociálních struktur a
úpadek super-monumentu. Druhá akce s miniaturou věže a marným pokusem ji
podpálit, je spíše demonstrací vítězství věže. Přestože věž je tak malá,
zvolenými prostředky není možné ji zapálit a zničit. Otevřenou otázkou je, proč
Alžběta nechce věž zničit, proč volí způsob útoku na věž předem neadekvátní a
co tím chce naznačit. Je možné, že úvaha u prvního videa je jen mylnou
reinterpretací a tak dílo svou intelektuální rovinou přesahuje diváka, stejně
jako každá pravá věž přesahuje člověka a stává se tak monumentem, jemuž se
nelze i přes společnou vertikalitu podívat přímo z očí do očí.
David Krňanský
foto: Iveta Schovancová
Žádné komentáře:
Okomentovat