galerie 207: Lubomír Typlt: Tak se může smát jen cizinec

Lubomír Typlt vystavil v Galerii 207 čtyři malby starších dat. Do čela drobné místnosti umístil dva obrazy vycházející z jeho autoportrétů (z let 2006 a 2007) a na stěny dva kinetické obrazy (2009). Proč však tak stará díla, čím by mohli až čtyři roky staré obrazy promlouvat o aktuálním vývoji Typlta? A proč tak nesourodé spojení portrétů a děl naprosto nefigurativních?

Pro přijetí těchto rozporů se musíme podívat na Typltovu tvorbu celkově.

Jakkoli se jeho obrazy zdají být příběhové, jejich děj není přesně daný. Lubomír Typlt nechce dávat výklady jednotlivých stavebních prvků. Ikonografie jeho obrazů není jednoznačná, ačkoli ukotvená. Jednotlivé motivy, jako úsměv, chlapec, kočka, Pinochio, kužely, stoly, kbelíky a konve, se sice pravidelně opakují, pokaždé ale hovoří trochu jinak. Neznamenají pořád to samé. Dostat se do této „nové reality“ (slovy Petra Vaňouse) však není možné rozumovým rozborem, ale pomocí podvědomého působení obrazů. To nás udržuje ve stálé nejistotě, jestli právě tak má působit „nová realita“: „nevím ani, jestli jsem vevnitř, nebo venku, nebyl jsem tam dlouho,“ jak píše Typlt v textu písně Tikající muž skupiny WWW. Kdyby stačila slova, napsal by text. Obraz ale musí mít svou bezeslovní řeč: Předmět v obraze (podobně jako slovo v básni), nemá pouhý věcný význam. Je zejména nosičem dané emoce, či myšlenky, která není sevřena definicí určitého motivu (napsaného slova). Touto řečí nám autor nikdy neřekne vše. Chce, aby v obrazech pro nás zůstávalo vždy něco uzavřeno.

Možnost stále jiného vyznění je to, co Typlta na jeho starých obrazech nově přitahuje. Jednotlivá díla se mu tímto způsobem „vloudí“ na mysl a on je zpracuje znovu.

V případě vystavených obrazů Cizinec (2006) a Tak se může smát jenom cizinec (2007) není základem úsměv, nebo portrét, ale tři základní barvy, jimiž vyplnil podklad obrazu a z nichž vycházel. Samotný (Typltův vlastní) úsměv na dvou zdánlivě stejných obrazech tak vypadá jinak a jiný se zdá i při každém dalším pohledu.

Autor nás také rád za-/navádí pojmenováním obrazů. V čem spočívá cizost cizince, nebo čemu se směje však nevyčteme z jeho výrazu, jako spíš z působení barev.

U obrazů metafyzických však souvislost mezi obrazem a jeho názvem podněcuje prvoplánový výklad. Kinetický koeficient a Kinetický koeficient separace se zdají být obecným zkoumáním předmětů v prostoru. Sám Typlt označuje takové obrazy za výsledek „hypotézy a logiky“. Mají definitivní metafyzický vzhled, ovšem o to víc lidštější mohou být.

Dopustím se nyní také hypotézy při popisu tohoto Typltova směru. Jeden z prvních Kinetických obrazů totiž byla Mobilizace (1996), k níž se vrátil v roce 2002 obrazem Mobilizace opus. Pomůckou pro její pochopení mi byla Typltova hudební tvorba. (Na skladbě Evropa z alba Tanec sekyr se Typlt podílel i jako autor základního hudebního motivu.). Sám tuto skladbu popisuje jako běh dějin vepsaných do Evropy. Jsou v ní slyšitelné pochody vojsk i pohyb času. Skladba nemá text, nepromlouvá slovy, i proto je velmi obrazná. Podobně jako právě ona Mobilizace – pohyby zastavené v obrazech mohou tedy poukazovat na čas lidstva a to i z hlediska osobního prožívání.

Obraz Metafyzik z roku 2004 je nečekaným spojením postav, kbelíků, konví i kuželů a plátů skla. Oproti ostatním postavám z této série, však má Metafyzik prázdné oční důlky. Příznačný je pro něj prázdný prostor uvnitř jeho těla. Možná to tedy bude vnitřní prostor, v němž se odehrává tento pohyb, vzpomínka a čas.

Mikrosvěty velkých kinetických pláten vnímám tedy jako podprahový děj, zastavený pohled na běžící myšlenku, jejímž vnějším projevem může být třeba úsměv.

Všechny čtyři Typltovy vystavené obrazy tedy vzbuzují dojem zastaveného pohybu – zpomalení záběru, který se může dále rozpohybovat v hlavě diváka. I Typlt sám – schopný čistého pohledu na své vlastní dílo – může některý z těchto starých dějů znovu rozpohybovat v některém svém budoucím obraze.

Filip Jakš