Vladimír Turner: Baldessari vs Turner

Nuda Vladimíra Turnera

Více-vrstevnatost uměleckého díla mu zaručuje diváckou pozornost. Jde o jeden z mála logických stavebních prvků společných všem uměleckým odvětvím, díky nimž bude dílo působivé i bez vážnějšího obsahu.

Apropriace, „přivlastnění si“ již známého díla a jeho uvedení do nových kontextů, je jedním ze standard současného výtvarného umění. Dala by se odbýt větou: „Udělejte, to co jiný v jiném kontextu a nezmýlíte se.“ Je až překvapující, jak u kritické veřejnosti takový postup funguje. Apropriace je však jen pomůckou uměleckého díla. Nové souvislosti (popř. rozdíly mezi původním dílem a dílem novým) by totiž měly hlavně odhalit myšlenku nového díla.

Baldessari vs. Turner – tak se jmenuje apropriace Baldessariho díla rukou Vladimíra Turnera pro Galerii 207.

„I will not make any more boring art.“ Tímto nápisem popsal John Baldessari jednu stránku papíru. Vedle spuštěného videa na obrazovce přepisuje Vladimír Turner do počítače stejná slova a vybírá pro ně písmo, velikost, barvu, zkrátka je zvýrazňuje, to vše se pak v Galerii promítá na desku pracovního stolu. Má za něj návštěvník zasednout a popsat papír stejnými slovy, bude ho natáčet další kamera, která záznam přenese na plátno vedle papíru, na nějž by mohl další návštěvník přepsat slova, atd.? K takovému uvažování instalace svádí, ovšem autor nikomu židli ke stolu ani papír nenabídl. Jde o nápis sám, který mu přišel natolik důležitý, že se rozhodl si jej přivlastnit, a tím mu dodat nový význam.

Samotné psaní a záznam tohoto aktu je uměleckým činem, ikdyž by to tvrzení ruka píšícího zřejmě nerada podepsala. Už i strohé Baldessariho písmo má však určitou kreativitu (navíc písmo leváka), stejně jako Turnerův výběr vzhledu písma v počítači. Unifikovanost neexistuje, jak dokazuje jeho „remake“ akce. Baldessari i Turner tedy vyrábí umění, vyrábí ho způsobem, kterým se snaží učitelé potrestat žáky, kteří zůstali po škole. Toto je umění a toto je nudné umění. V čem však spočívá jeho nuda? Zřejmě je to tím, že pro vyjádření myšlenky by Turner i Baldessari mohli použít pouze slova, nikoli obtížněji čitelnou uměleckou akci. Úvaha nad formálností uměleckého projevu je viditelná v této nudné formě, v případě Turnera pomocí apropriace.

Současná výtvarná scéna velmi ráda převádí tyto starší výtvarné eseje do multimediálních kabátů, myšlenkový základ je zde však stejný, ikdyž znásobený: nudně „nudné umění“.

Pokud v tomto díle také vidíte tolik sebeironie, jako autor této recenze, můžeme říci, že Turner celou situaci vystihl. Vždycky budeme dělat nudné umění.

Filip Jakš