Barbora Švarcová, Expozice

Výstava jako zvířecí výběh – tak se rozhodla v galerii207 přemýšlet Barbora Švarcová, studentka Centra audiovizuálních studií (CAS) na FAMU. Navzdory své afiliaci k filmové škole vystavila prostorovou instalaci, environment. Vztah k jejím ostatním projektům je zde patrný až na druhý pohled.

Dřevěná budka, pahýl stromu a lávka dohromady připomínají výběh menšího zvířete v zoologické zahradě, třeba lasičky. Dovnitř vstoupit nemůžeme, dovoleno nám je pouze nahlížet. Přes zahradní pletivo sledujeme soukromý prostor někoho jiného, stáváme se pozorovateli místa obývaného něčím neznámým a nechtěně se proměňujeme ve voyery.

Alegorie zvířete a jeho životního prostoru, je častým motivem v literatuře, kde slouží jako ilustrace lidských vlastností. Ezopovy bajky, romány devatenáctého století, kde psi, slepice, holubi a další jsou metaforou lidské společnosti, Orwellova Farma zvířat. Poskytují nám ironickou distanci, dávají příležitost pro pohled z vnějšku. Zvířata se stávají nesmlouvavým odrazem nás samých také ve výtvarném umění. Například na loňském Berlínském bienále přeměnil Petrit Halilaj místnost v Kunst Werke ve velký kurník. Na hranici simulace zoologické zahrady, domácího chovu zvířat a týrání se pohybují umělci s různými cíli. V případě Barbořiny instalace je situace o to pikantnější, že si nemůžeme být jistí (a rozum nám velí spíše nevěřit), jestli ve výběhu opravdu nějaké zvíře je. Obyvatel galerijního výběhu se proměňuje v uvězněné zvíře, bez ohledu na to, zda je tam skutečný živý tvor, nebo se jedná jen o metaforu osobnosti umělce či naopak návštěvníka výstavy.

Téměř přehlížíme fakt, že autorka manipuluje také s námi samotnými. Chtě nechtě se stáváme součástí inscenované situace, kdy je jasně definováno, z jakých míst můžeme do výstavy nahlížet. Průhled skrz pletivo, stejně jako druhý možný pohled z výšky, připomínají pohled kamery ve filmovém ateliéru. Vyhroceně lze říci, že pokud bychom chtěli, tak můžeme uvěřit, že v galerii je vystaven pouze filmový trik. Nemůžeme vstoupit a zůstáváme pouze před (nebo nad) předmětem svého pozorování, náš pohled je buď veden rastrem pletiva, nebo zmaten iluzí dvojrozměrnosti vznikající nepřirozenou ptačí perspektivou.

Přestože tedy galerie207 poskytla autorce možnost vystoupit z plochy filmového plátna, jeho otisk zůstává stále přítomen a definuje její přístup k instalaci. Inscenovanost situace, manipulování s divákem, iluze plochosti obrazu i to o čem Barbora mluví jako o vrstvách zkoumaných v jejích videích. O velké části svých dosavadních prací Barbora říká, že se jedná o školní cvičení na zadaná témata. Výstava v galerii207 se svým způsobem zdá být podobným tréninkem, pro změnu v trojdimenziálním prostoru.

Johana Lomová

Barbora Švarcová - Expozice

„Rám, či rámec je hráz proti nesrozumitelnému.“ Tato slova Miroslava Petříčka vytváří souvislost mezi chápáním problémů a pohledem na vizuální umění. Stejně jako u obrazu, fotografie, u jakéhokoli přivlastňování si reálných či abstraktních problémů, je prvním krokem jejich zasazení do kontextu, v nichž se s nimi setkáváme. Vytváření kontextu vnímaných věcí a jeho následné přisvojení, je pak lidskou přirozeností. Snaha manipulovat okolí tak, aby bylo člověku snáze pochopitelné, je pro něj příznačné. Na rozdíl od zvěře, člověk potřebuje abstrahovat – vydělit ze světa to, co je pro něj pojmenovatelné. Na nepojmenovatelné, neuchopitelné neví jak brát zřetel. Tento metafyzický přístup k nahlížení světa pak vytváří v hlavě každého jedince, který svět takto nahlíží, soukromé muzeum, jakousi osekanou verzi světa, který vidí, světa zhuštěných definic, předpokladů a vzpomínek. Je to malá expozice, do níž se snaží zasadit živoucí svět, ačkoli v něm nic živého nepřežije. Muzeum, hrobka. Věčná síť našeho uchopování věcí je klec k nežití. Problematika chápání je uchopitelná z nadhledu, ovšem ani tehdy není definitivní, jak by si to lidský rozum přál...

Filip Jakš

Chlupatý pohled (vědět - vidět a naopak)

Po měsíční periodě, kdy Galerie 207 zůstávala zpravidla temným prostorem projekcí a video instalací, se opět vrátilo světlo zářivek pronikající odkrytou stropní částí galerie. Avšak vstup do jejího prostoru zapovídala středně hustá mřížka zeleného pletiva. Skrze ni se naskýtala překvapivá scéna: instalované prostředí kopírující znaky umělých výběhů v zoologických zahradách, tedy fragmenty přírodnin jako jsou větve a kmeny, bouda pro zvířecího obyvatele vystlaná senem a k ní vedoucí žebřík. Nechyběla také mísa na vodu a malé odpočívadlo v podobě poličky v rohu. A pak tu byl přítomen i ten neodbytný pocit nejistoty, zda se uvnitř skutečně nachází nějaké zvíře nebo ne. Možnosti pohledu do této „expozice“ byly celkem dvě. První nabízel vchod do galerie, druhý byl umožněn vystoupáním po vybudovaném schodišti podél její boční stěny, odkud divák mohl vše vidět z ptačí perspektivy. Zaroveň bylo možné si na vrcholku schodiště přečíst text Barbory Švarcové, ve kterém v několika větách nastínila východiska a body, ze kterých vznikla tato instalace. Název Expozice je použit ve svém dvojsmyslu, tzn. expozice jako vystavení nebo instalace k pozorování, ale i jako výraz pro vytváření technického obrazu nastavením času osvěcování citlivého materiálu.

Autorka výstavy jak v textu, tak v instalaci mimo jiné akcentuje zvíře jako subjekt, který je vnímán a sám vnímá. Nicméně zvíře tu skutečně není, i přesto, že chlupy zadrhnuté v prkýnkách zvířecí boudy mají zřejmě opět znejistit situaci. Ale to, na co autorka ukazuje, nespočívá zdaleka jen v přítomnosti či absenci něčeho živého, čemu má být náš pohled vystaven. Ona přinesená „přirozenost“ v podobě lesních samorostů do jaksi sterilního prostoru, jakým galerie uprostřed města je v kontrastu s „přírodou“, v podstatě opakuje jev překlápěcí schopnosti našeho vnímání, tj. že již nemůžeme a nejsme sto přijmout přinesené prostředí jako přirozené. Proto se jej snažíme analyzovat jako obraz. Obraz, který zdánlivě zakrývá některá svá místa a tím vytváří, jak se i autorka zmiňuje ve svém textu, nejednoznačné mimikry. Dále je důležité si uvědomit, že se jedná v zásadě o prostředí přenášené dvakrát. Nejprve mluvíme o uměle vybudované přírodě výběhu v zoo, a v tomto případě o uměle vybudovaném výběhu v galerii. Vzniká tak důraz na přenášený obraz přírodní nepřirozenosti. Nepřirozenost tu ovšem nemá suplovat jen celá scéna, ale nepatrný detail: modrý silonový provázek omotaný kolem ramena větve. Tento zcela formální prvek má mj. vytvářet pomyslnou linii s modrou mísou na vodu, což nelze nakonec považovat za zcela zásadní.

Ve výstavě, kterou Barbora Švarcová vytvořila pro Galerii 207 lze také nacházet určité souvislosti i s její prací předcházející. Pracuje v zásadě s řečí videa a filmovým obrazem, který transformuje v pojmech prostorového přemýšlení, technických možnostech samotného média nebo absurdních přesmyček mezi divákem, kamerou a tvůrcem (například video Meleé z roku 2009) a tím mění i obsahové segmenty výchozího materiálu (například Hitchcockovo Psycho a její video Psycho-analysis). Proto snad lze tvrdit, že Barbora Švarcová používá obecně tři zcela základní prvky: pohled, scénu a zakrývání. Expozice zpustlého výběhu vykazuje všechny tyto tři části (až na změnu média), a navíc nám možná paradoxně říká, že rysy uměleckého přemýšlení tímto způsobem už nějak známe, už jsme je někde viděli a v zoo to nebylo. Výstava pracuje s těmito třemi pojmy zcela v závislosti na divákovi. Divákův pohled je vlastně to nejzásadnější, co dotváří vlastní význam umělého prostředí, spojuje viděné se zakrytým. Zakryté se stává něčím, co už musíme myslet a mentálně dotvářet v závislosti na prostředí nám známém. A to je snad moment, kde se potkáme s osrstěným pohledem zvířete na druhé straně, tedy tam, kde nemusíme vidět, protože to víme. Ale také nám nabízí zajímavý vhled právě tímto způsobem na hranici mezi tím, co vidíme a co skutečně víme nebo jsme to snad zapomněli vidět a hledáme odpověď někde za našima očima.

Radim Langer