Jiří Skála se na pondělní vernisáži v galerii 207 vrací k zájmu o přístroje, které nás obklopují: Pro svůj blog Third family sbírá na internetu videa „unboxing“, v nichž uživatelé vybalují a komentují přístroje, které si nově pořídili. Tyto záběry doplňuje blogovými zprávami např. fanoušků Sexu ve městě (přesněji produktů, jimiž je seriál zaplněn), vzpomínkami Stevea Jobse nebo svými vlastními texty.
Ze sesbíraných videí a zápisů vyplývá, jak moc jsou lidé spjati s technickými doplňky. Ty se stávají součástí lidské osobnosti a při „unboxingu“ i prostředkem sebe-prezentace. Stroje jsou objektem naší touhy. Hlazení dotykových obrazovek, opatřování obalů na ně i na mobily odhalují něhu, s níž s technickými „mazlíčky“ zacházíme. Dokonce i autor si pro komplexnost prezentace zapůjčil ipad.
Jiří Skála tento až obsesivní fenomén nehodnotí. Jeden ze svých textů pro tento projekt realizoval bez vysvětlení ještě před vernisáží. Při procházce letenským parkem sledovala skupina vedená umělcem pózování černě oděné modelky před mužem, který se na ni „díval skrze přístroj“. Situace se odehrávala takřka přesně podle Skálova textu, který visí v galerii: „Po nějaké době někteří z nich, ti odvážnější, vytahují podobné přístroje, jako má muž, a dávají si je před obličej.“
Fotografování či pořizování zvukových záznamů je podobným prostředkem našeho rámování skutečnosti. Prostřednictvím těchto „znaků“ jsme schopni pro sebe popsat svět, vytvořit si druhou, svou virtuální skutečnost. Technika jako prostředek vyjadřování ovlivňuje zpětně naše chápání sebe sama. Mobily se stávají našimi ústy, fotoaparáty našima očima, mikrofony našima ušima, protože my je tak vnímáme. Toužíme se obklopovat přístroji, protože nám umožňují rozšířit o ně oblast našeho sebe-pojetí.
Filip Jakš
V pokušení nakousnutého jablka
Jiří Skála se již nějakou dobu profiluje v pozici konceptuálně uvažujícího umělce (ale i někdejšího člena týmu kolem galerie Etc.) jak na domácí české scéně, tak v užším mezinárodním kontextu. Jeho práci prostupuje tázání se po smyslu materiální formy umění a jeho následného chápání prostřednictvím vyjadřovacích možností textu nebo videa, jejichž technická stránka slouží výhradně maximálnímu předvedení obsahové materie zkoumaného problému. Zdvojená podoba předložené problematiky, která jej zajímá nyní, a kterou v obráceném sledu (nejprve výstava mimo galerii – potom prezentace v galerii) připravil pro galerii 207, se odehrála nejprve v mlžné podzimní atmosféře Letenského parku a následně před galerií 207. Malý hlouček zuby drkotajících diváků stanul na úpatí rozlehlé stráně a v mlhavé kotlině mohl spatřit osamělý pár. Muž-fotograf a žena-modelka usazená na lavičce, která lačně pózuje černé krabičce jeho černého fotoaparátu. Téměř záhadná scéna bez prvotního vysvětlení. Po chvíli akce končí odchodem diváků do galerie 207. V galerii pak Skála pověsil už jen text, který vyprávěl o události, kterou diváci předtím zhlédli v Letenském parku. Před galerií následně představil svůj nový objekt zájmu. Tím je vytváření blogu tzv. unboxingu. Blog obsahuje Jiřím vybraná videa stažená z webové stránky youtube.com, která jsou prostoupena texty. Texty jsou opět Jiřím Skálou manipulované překlady z angličtiny, které jsou vášnivými uživateli vyvěšovány právě na zmíněný blog unboxingu. Občas jde také přímo o text Jiřího Skály. Celá prezentace projektu se odehrála na principu autorského čtení za spolupráce ještě jednoho hlasu navíc a čtení bylo prokládáno pouštěním videí, která ukazovala nové vlastníky výrobků značky Apple, jak poprvé stanou tváří v tvář objektu své touhy.
Nač Jiří Skála naráží? Určitá souvislost tkví už v události nebo situaci, která byla jaksi lakonickou ilustrací klasické představy objektu touhy. Cudný erotismus focené modelky a fotografující muž, který chce vlastnit alespoň obraz svého modelu. A právě zde se nachází první indicie k možnému čtení Skálova příběhu. Krabička nazývaná běžně jako fotoaparát je onou „předzvěstí“ následné „třetí skupiny. Věci plné digitálních obrazů. Neustále nově vyvíjené modely, po kterých máme toužit, a s nimiž máme trávit téměř všechen svůj čas, jak pracovní tak soukromý. Zcela nás pohlcuje jejich vzhled a logo nakousnutého jablka nám má zajistit fiktivní upevnění pozice v hierarchii společenského žebříčku. Jiří Skála nám navíc tento fenomén ukazuje na jedné z nejnovějších verzí iPadu od Applu. Zrcadlem je objekt touhy sám. Nejtenčí verze velikosti sešitu A4, přiznaný design. Umění samo je vlastně zbaveno jakékoli jiné závislosti na materiálu. Vše je podrobeno téměř klinicky čisté analýze, která ovšem obsahuje onu absurdní a úsměvnou skutečnost obětí lapených do osidel titanové krásy technologií. Text s téměř beletristickou formou ilustruje soukromé příběhy nových majitelů těchto zázraků počítačové technologie zabalených mnohdy se vší pompézností do lesklých krabic a matných igelitek se stříbrným jablkem. Umělec sám čerpá onu výslednou podobu formy složenou z textů a obrazů z modernistického principu koláže, skládá do sebe fragmenty digitální současnosti s podobnými ambicemi, jako modernisté pracovali s formami textových a vizuálních médií reprodukce a fotografie počátkem prvních dvou desetiletí 20. století.
Jiří Skála pro sebe postupně objevuje svět zakletých simulaker (viz. Simulakrum: vyprázdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, ikona, nápodoba). Pojem simulakrum je spojen především se jménem filosofa Jeana Baudrillarda, který jeho chápání rozšířil na virtuální kopii neexistujícího originálu – realita reálnější nežli skutečnost, tzn. hyperrealita, která nás s digitálními obrazy obestupuje tím úžeji, čím více se oddáváme jejím digitálním zprostředkovatelům. Materiální redukce, kterou Jiří Skála uplatňuje, je prostředkem k vytváření mnohem silnějších sociálních vazeb mezi hranicemi umění, života a produkcí.
Radim Langer
foto Iveta Schovancová
Žádné komentáře:
Okomentovat