Ondřej Reichel: Jelikož mne nikdo nezná, takže nikdo nepřijde

Víc cítit, než vědět

Galerie 207, cca 4 m², 4 fotografie na 3 stěnách. Na místě tiskové zprávy báseň.

Úsudek A: Postmoderní rozplizlost výrazů – „puding“, v němž vše může být realitou, možnosti se překrývají a dávají se do pohybu, přidávají se k informacím, kmitají. Třesoucí se rosol. Ač se zdá, že postava se nachází po kotníky v třesoucí-se hmotě, její nohy jsou zalité v betonu, ba i její záda jsou směřována ke zdi. Postava stojící v proudu, jako stožár, pevně zakořeněná /hledání zdrojů života, předků/. Postava je přese všechny vlivy prostředí nejvíc určována „nejistotou“, „úsudkem“ a konečně „bytostnou potřebou tvorby, těhotenstvím“.

Báseň Ondřeje Reichela je plná obrazů, které vybízí k úsudkům, k vytváření souvislostí, stejně jako vystavené fotografie.

Úsudek B: Těhotenství ukazuje na silnou potřebu emocionálního sjednocení autora s prostředky, jimiž se vyjadřuje. To je patrné například ze snímku na stodole natažených ovčích kůží, mezi nimiž se vzpíná nahé tělo Ondřeje Reichela, hlava je ukrytá. Silné pouto mezi umělcem a jeho „vyjadřovacími prostředky“ je patrné. Divák ani nepotřebuje vědět, že tento vegetarián ovce raději sám zabil, než aby sledoval svého otce, který si při porážce prý počínal neobratně. Prostředí farmy jeho rodičů. Malá, vysoko nad osou pohledu umístěná fotografie, kde stojí zády ke svému otci. Odhalení zdi /kořenů/, o níž se mluví v básni. Rodinné, osobní téma. Oproti nahotě na dalších fotografiích, zde je Ondřej Reichel více členem rodiny, než součástí umělecké inscenace. Inscenace sebe do čeho?

Úsudek C: Nahota na fotografiích jako by záměrně navozovala intimní svazek umělec-divák. Emocionální manipulace? Citlivost jako téma, citlivost, jako prostředek, citlivost, jako závazek. Jak se volně pohybovat, když je člověk „přivázán“ k někomu, kdo má nohy zalité v betonu?

Úsudek Z: Myšlenkový posun je potřeba vykonat z obou rovin. Představme si je jako dva narýsované čtverce, které jsou postavené na sobě. Když v rozích či na křížení čar cítíme pnutí, vytvoříme zde bod. Tento dělený vertikálně orientovaný obdélník má pak několik variant, jak může být opatřen body. Model čtení: Braillovo písmo.

Číst, jako bych si nebyl jistý: Víc cítit, než vidět.

Filip Jakš

S kůží před očima

Ondřej Reichel je zatím skutečně téměř neznámý jako umělec i pro relativně malé české publikum. Nicméně ve druhé části názvu neměl pravdu. Diváci přišli. Jeho současný umělecký stav by se snad dal nazvat jako vznikání umělce. Jeho práce se jednou zdá být úporně neukončitelná, jindy až bojovně reakční, ondy experimentální a plná materiální hry a někdy zase poeticky existenciální. Výstavu, kterou předvedl ve 207 lze obsahově zahrnout pod posledně jmenované slovní spojení. Jedná se o fotografie, které z jeho dosavadní umělecké činnosti vyčnívají jako velmi příjemné překvapení. Ondřej stojí často před mnoha otázkami. I v některých fotografiích, které vystavil, řešil palčivou osobní otázku svého odporu k zabíjení ovcí, nebo spíše zvířat obecně. V prostředí statku svého otce se svlékl do roucha Adamova a koeexistoval se svými činy. Nejedná se však o nějakou dokumentaci porážky v duchu akcionistických ritů. Spíš jsou to záznamy tělesné existence se znaky svých činů, poznávání své role a svých rozhodnutí. Ondřej doplnil výstavu (snad namísto jména a názvu před vchodem do galerie) také jednou ze svých básní nesoucí titul, který možná osvětluje část toho množství spletitých myšlenek: Uprostřed pudinkové doby, plavu nohy zalité v betonu.

Pudinková doba se zdá metaforicky vztahovat k sociologickému označení Doba tekutá (nebo její ekvivalenty Tekuté časy, Tekutá modernita) Zygmunta Baumana. Doba neustálého přelévání informací, pohyblivých hodnot a tím vlastně stagnace v povrchnosti, neb když se vše hýbe nelze vnikat hloub a na jednom místě. Ondřej Reichel si uvědomuje nešvary doby, ve které žije a po svém na ně reaguje. Z jeho práce lze vycítit neúnavnou potřebu se za každou cenu vyjadřovat všemi možnými a dostupnými prostředky, a to i za cenu některých „nefungujících“ artefaktů. Tady najednou akcentuje své velmi osobní vztahování se k prostředí ve světě, kde vládne maskulinní postava otce, jeho rurální způsob života, spojený mimo jiné i s občasnou nutností porážení ovcí a jejich stahování z kůže. Ondřej se snad rozhodl lidsky poměřit s původcem jeho bytí, a to i doslova jak je vidno z nejmenší (a nejvýš) vystavené fotografie, kde zády k sobě natočeni, stojí Ondřej a jeho otec. Pak je tu také fotografie Ondřejova nahého torza bez hlavy, již však zastupuje sádrový odlitek jeho (avšak nikoli jím) vymodelované busty na stole, o nějž se jaksi poklidně a mistrovsky opírá šlachovitá Ondřejova paže. Při pohledu na tyto fotografie přichází téměř neodbytný pocit ztělesňování, pocit stání před věcmi nikoli před obrazy. Nahota tu působí zcela přirozeně a příznačně. Ondřej je nahý jak ve svém postoji ke světu, tak v přímém kontaktu s ním. Odkrývá přetlak a nutkání v expresivní obyčejnosti pověšených ovčích kůží na prkna stodoly. Tvář se nevyhýbavě schovává. Ondřej pátrá po svých vlastních stopách a usvědčuje tak skrze sebe i věci širšího významu. Umělec může být i tichý hlas, který se řítí s velkým rámusem a nahou kůží do chaosu světa. A takovým hlasem zdá se být, alespoň prozatím, i Ondřej Reichel.

Radim Langer

foto Matěj Pavlík