13. 5. 2013

LADISLAVA GAŽIOVÁ

Jak se staví ostrovy

Přednáška

TOMÁŠ WINTER

Evropané v divočině: kolonialismus, etnografie, modernismus

Ladislava Gažiová se v Galerii 207 neprojevila tak, jak jsme zvyklí jí vnímat – jako autorku obrazů se specifickým a rozpoznatelným stylem vycházejícím z graffiti a street art scény. Tentokrát se postavila do role kurátorky pracující s artefakty vytvořenými jinými umělci.

Výstavu tvoří více než třicet děl různorodých výtvarných technik, z nichž většina je instalována na stěnách galerie, které jsou pro tyto účely vytapetované a vymalované tmavě červenou a zelenou barvou. Uprostřed místnosti se na podstavcích tyčí dva bronzové dělostřelecké granáty z druhé světové války, do nichž jsou vyryty motivy a osoby symbolizující mír a země, jež za něj bojovaly.

Náměty všech obrazů i výtvarné pojetí objektů (zdobené odlitky sádrových talířů, dřevěné reliéfy a sochy, sošky z moduritu či lahví od piva) se nějakým způsobem vztahují k „romipen“, tedy romskému životu – kromské duši a romskému vnímání světa. Díla odrážejí běžný život, radosti a touhy, které přináší nebo reflektují způsob života etnika v minulosti a bolestná témata, jakými jsou druhá světová válka a holocaust. Podstatné je, že všechna díla jsou amatérská, vycházejí z přirozené touhy tvořit a jsou tedy jistými doklady lidové tvořivosti romského etnika, ukazují na fenomén romského umění.

Všechna vystavená díla jsou totiž exponáty Romského muzea v Brně, které je už mnoho let sbírá právě za účelem svět Romů dokumentovat. Muzeum je nakoupilo přímo od romských autorů při pravidelných výjezdech historičky Jany Horváthové do romských osad ve východním Slovensku. O budování a pojetí muzejní sbírky romského výtvarného umění a výstavách muzeem pořádaných se můžeme dočíst na stránkách muzea (http://www.rommuz.cz/). 

Horváthová o jedné z výstav píše: „Jednotícím momentem celé výstavy, kromě samozřejmé romské provenience exponátů, byl fakt, že všichni vystavující autoři jsou amatéři. Buď se tedy jedná o vysloveně lidové tvůrce, anebo o částečně poučené samouky, ale nikdo z nich nemůže stavět na odborném vzdělání. Šlo o to ukázat, že ti ‚obyčejní a typičtí Romové‘, které možná denně bez oslovení a s jistým opovržením míjíme na ulicích, jsou jinak originální tvůrci.“

Nedílnou součástí výstavy byla přednáška Tomáše Wintera o způsobech, jakými se klišé a stereotypy spojené s vnímáním jiného etnika či kultury (a umožněné díky politice kolonialismu) promítly do evropského výtvarného umění.

Právě přednáška totiž určila směr, kterým se po smyslu výstavy máme tázat, a ukázala, že se Ladě jedná hlavně o problém moci uměleckého díla, či spíše díla jako předmětu moci. Jako předmětu, který od svého vzniku plní tolik funkcí, do kolika se dostává kontextů.  Sádrový pomalovaný odlitek talíře s vlepenou fotkou oblíbené herečky se z fetiše mění na doklad lidové kultury a stopu určitě doby a místa. Slouží jako indikátor sociálního a kulturního prostředí.

Gažiová ve svém kurátorském díle tedy nepracuje s díly jednotlivých autorů, ale právě s koncepcí sbírky budované muzeem a skrze ni poukazuje na obecnější, nejen společenské problémy, které se jí jako romské autorky též nepochybně dotýkají.

Nabízí se otázka, a Jana Horváthová s ní v textu také polemizuje, zda muzeum, ačkoliv je jedním z jeho hlavních poslání bojovat proti xenofobii a rasismu, stereotypní způsob uvažování o Romech a jejich životě svou sbírkovou činností spíše nepodporuje. Zda je možné vůbec mluvit o kategorii romského umění a pokud ano, čím je v rámci světa umění vymezena?  Ale hlavně, jak tento způsob uvažování konkrétně může ovlivňovat životy Romů a jejich obraz v majoritní společnosti?

Vymalováním a vytapetováním stěn, výběrem děl a způsobem instalace proměnila Laďa galerii na domácí prostředí-pokojík a vytvořila jakýsi osamocený ostrov, na kterém se můžeme pokochat díly Romů z východoslovenských osad a nechat na sebe dýchnout tu intimní a romantickou atmosféru dalekých, exotických krajů.

Zarámovaný nápis se symbolem hor nám to však trochu zkomplikuje – nedává smysl, nemůžeme ho přečíst – písmena jsou zpřeházená.  Vykřičník, otazník a písmena „o“, „r“ a „m“ v těsné blízkosti jakoby však mluvily samy za sebe...

text: Adéla Doušová

foto: Iveta Schovancová

foto: Alexey Klyuykov