David Böhm, Jiří Franta

Jiří Franta, David Böhm: Vedlejší efekt

V česko-slovenském výtvarném prostředí není fenomén umělecké dvojice zdaleka tak běžný jako sdružování se do tvůrčích skupin (za předpokladu, že za skupinu považujeme sestavu více než dvou lidí). Kromě Jiřího Franty a Davida Böhma mě momentálně napadají jen Vasil Artamonov a Alexej Kljujkov a Anetta Mona Chisa s Luciou Tkáčovou.

Böhm a Franta, přestože každý se věnuje i své osobní tvorbě, tvoří stálou – a úspěšnou – dvojici již několik let.

Východiskem jejich společné i individuální tvorby je kresba. Kresba linkově jednoduchá, syrová, a o to obsažnější a účinnější, ať už se jedná o monumentální nástěnné dílo či drobnou kresbu do skicáku.

Velkou kapitolu tvořily deníkové záznamy, které vytvářeli spontánně přímo na místě po určitou dobu (Není to to, co by to mohlo být, 2006 či Snadná danost v Rakouském kulturním fóru, 2008). Imaginativně přetvářeli polopatické titulky novin, internetové články, úryvky zaslechnutých hovorů, telefonáty, dojmy. Kresby mnohdy osobní, odhalující. Je těžké posoudit, nakolik jim to, že vystupují ve dvojici, poskytuje intimní anonymitu před zraky diváka.

Dalšími realizacemi bylo několik monumentálních nástěnných maleb (Intercity v Galerii Mánes, na výstavě Hrubý domácí produkt (obě 2007), změť mnoha námětů a detailů, opět s osobním či sociálním podtextem.

Böhm s Frantou však v tvůrčích principech neustrnují, a jejich postupné přesahy je zajímavé s

sledovat.

Kresbu posunují daleko za její hranice. Činí tak dvěma způsoby – myšlenkovým posunem fenoménu kresby a mechanickou hrou se samotným médiem.

V projektu Doslov v Galerii Nábřeží kresbu pracně vysypali na zem pískem, uhlím a sádrou, načež ji návštěvníci výstavy po několika málo minutách rozšlapali.

V plzeňském podchodu namalovali pouze výzvu kolemjdoucím, aby sem napsali svůj názor, na cokoli je napadne. Böhm s Frantou se tak vrátili ke kořenům své streetartové inspirace, kterou ovšem nedefinovali jako sebeprezentující tvorbu, ale jako sociální intervenci pro vox populi ve veřejném prostoru.

Zatím nejzávažnější a nejprogresivnější instalací se zdá být Z ničeho nic, provedená v Galerii 99 v Brně, kdy kresby na papíře na zeď jednoduše podepřeli latěmi. Na těchto latích mohl divák číst opět úryvky vět a myšlenek, čímž tato „konstrukce“ dostávala nejen technický, ale i metafyzický smysl.

Dalším přesahem pak byl soutěžní počin pro loňskou Cenu Jindřicha Chalupeckého s názvem 58 let, kdy byly obdobné věty úplně skryty běžnému pohledu návštěvníka (vidět je bylo možno pouze se speciální UV baterkou.

V Galerii 207 médium kresby opět transformovali. Z okna VŠUP vysunuli dolů na chodník dlouhou ohebnou tyč, jejíž konec držel v rukou jeden z tvůrců. Na druhém konci byla připevněna štětka, jíž druhý kolega namáčel do barvy. Kresba na zdi tak vznikala pomocí pohybů prováděných zezdola z ulice. Böhm s Frantou tak předvedli jakýsi druh action painting, a zároveň se neodchýlili od svých tvůrčích principů. Náhodnost myšlenek či momentální inspirace tu však byla vystřídána náhodou, spočívající v nevypočitatelnosti média i námaze potřebné k jeho ovládání.

Je nutné také dodat, že v prostoru galerie bylo vystaveno pouze video z celé akce, a samotná pokreslená zeď a podlaha zvenku G207 tak téměř unikla zrakům návštěvníků.

Autorská dvojice tak možná naznačuje svoje budoucí směřování – hledání technických a výrazových možností média.

Kateřina Štroblová

snímek z videa







snímek z videa





snímek z videa



snímek z videa

snímek z videa

autoři před dílem

Sadie Renwick

Systém změny

Do této místnosti se ještě podívám, říká si mnoho z nás při návštěvě větší výstavy. Jak by se ale tvářili, kdyby se kóje mezitím změnila, měla jiný název a na stěně visel jiný obraz? Minimálně polovina z nás by tímto faktem byla rozhozena.

Cadie Renwick však nechtěla diváky dezorientovat, ale ukázat systém neustálé změny. Každá myšlenka diváka ukazuje dílo v novém kontextu a každý nový pohled umělce mění jeho původní koncept, dává výstavě jiného ducha. Oba dva prožívají „stálý vývoj“, tak zněl totiž přehodnocený název, kterou Cadie připravila pro Galerii 207.

Na stěně zde viselo přes sebe šest geometrických kreseb věnujících se prostoru a pohybu a významu, který pro člověka mají (the more you grasp it, the less you get it / čím víc to svíráš, tím míň to máš). Každou čtvrthodinu převěsila horní kresbu dospod a přepsala název na zdi. Výstava tak působila jako kalendář, během popíjení návštěvníků se několikrát obměnila a nenápadně se přerodila v nový tvar. Neustálá změna, neustálé přehodnocování, je systém nutný pro vývoj. Zatímco Cadie tento postup jen naznačila, mnozí umělci svá starší díla pálí, demolují, ničí. Nový výraz je pro ně jedinou pravdou. Je však možné v umění hledat autorovu osobní pravdu, když při jeho čtení dochází k tolika dezinterpretacím? Jedno dílo má množství významů podle počtu návštěvníků i podle množství jejich pohledů a myšlenek spjatých s dílem. Osobní pravda díla se neustále mění a to jak se změnou diváka tak i s postupujícím časem, v němž k dílu přistoupí. Jediné, čím si můžeme být jisti je systém změny, „constant progress“.

Filip Jak

System of alteration

"I will come into this room and look again," say a lot of us when visiting bigger exhibitions. How would we react though, if one of the rooms got changed in between, had a different title, and there was a different image (picture) hung on the wall?

At least half of us would be confused by this.

Sadie Renwick didn´t want to disorient the audience, but to show a system of eternal alteration. Each thought of the viewer shows the work of art in a new context and each of the new gazes (views) of the artist changes its original concept. This gives the exhibition a different esprit (spirit). Both the viewer and artist are experiencing "constant progress". This was the rethought title of the exibition, which Sadie prepared for Gallery 207.

On the wall were hanging a criss-cross of six geometrical drawings, each giving attention to the space, the movement, and the meaning they have for a human (the more you grasp it, the less you get it). Every quarter of an hour she replaced the visible drawing with one from underneath it and rewrote the title on the wall. The exhibition was effective as a calendar, during the sipping of the visitors it changed several times and it's shape was furtively recreated as a new one. Constant alteration and constant re-evaluation are the systems necessary for progress. While with Sadie this method was only denoted, a good number of artists burn their older works, destroy them. New expression becomes, for them, the only truth. Is it possible though viewing art to search for an author´s individual truth, while when viewing in their work, so many misinterpretations are made? One work of art has a multitude of meanings, according to the multitude of visitors and the multitude of their views and thoughts adherent to the work of art. Personal truth of the work of art is constantly changing. Namely by the change of the viewer, and also by proceeding time, in which the viewer comes forward in the art work.The only thing we can be sure of is the system of alteration, "constant progress".

Změněný název výstavy

Celkový pohled do galerie

"Swolen Cog" kresba na papíře, 40x 50 cm

"Balancing as Much as Possible on", kresby na papíře 45x 55 cm

"Explosion / Iplosion" , kresba na papíře 55 x 40cm

"A Loose Sequeeze", kresba na papíře 45 x 50cm

"From A → B", kresba na papíře 45 x 55 cm

"The More You Grasp it The Less You",kresba na papíře 40 x50cm

popisky, tužka na zdi

Autorka

Radim Langer

Radim Langer – ohlížej se od konce

Chatrná dřevěná skulptura stojící mimoděk před vstupem do prostoru Langerovy „retrospektivy 4x4“, nás vítá a zároveň nám tak trochu brání vstoupit. To jest neústupný „koncept“, provázaný s celou instalací výstavy. Celá pomocí obrazů architektonicky řešená instalace působí jako past nebo výřez sofistikovaného umělcova časosběrného labyrintu, kde je jediný východ cesta zpátky.

Pro přiblížení. Pohybujeme se na půdě chaosu, živelnosti a paměti.

Chaos. V momentu, kdy se ocitneme uprostřed instalace jsme pohlceni Radimovými obrazy. Jsou všude. Na zdi, v prostoru opírající se o sebe, nad námi a pravděpodobně po zorientování se v prostoru zjistíme, že stojíme na jednom z rámů jež je také součástí instalace. Několikaletá práce se nám představuje ve zvláštní pospolitosti. Někdy je provokativně ve vzájemném kontrastu – hrubé skici ze života opic nad malbou tlumočící známý kosočtvercový motiv ze svetru. Jindy se podpírají, nebo zastřešují prostor, logicky s námětem klasických šindelí. Celkově sugeruje dojem neutěšeného vztahu věcí, byť vzniklých z ruky jednoho autora.

Živelnost. Bez ohledu na různorodost námětů více či méně konkrétních nebo abstraktních jsou Radimovi obrazy jemnou ukázkou největší přednosti klasického obrazu jako živého média
pulzujícího skrze možnost spatřit umělcovu představu tváří v tvář, nezatíženou technickým nebo jiným aspektem. Vždy, ať zobrazuje jakýkoliv námět, jde na samou hranici malířských možností zobrazit věci tak, aby jsme zapomněli na jejich formální podobu ale vnímali je jako organickou kompozici v rámci specifického prostoru klasického obrazu. Nevyhne se však také slabinám, které má v sobě tento způsob umělecké tvorby. Je to především ryziko, že obrazy vyznějí do prázdna. Nedokáží se divákovi vrýt pod kůži a to je u artefaktu založeném na čistě vizuálních základech dosti velká nevýhoda.

Paměť. Jako myšlenka nebo vjem, který se nám z nějakého důvodu stále vrací, maluje Radim věci důvěrně známé. Obrazy tvoří v několika cyklech. Tím získávají na intenzitě a posilují vědomí vlastního významu v umělcově imaginaci. Přesvědčivě a silně působí surovost vypodobených věcí
na Radimových obrazech, byť jsou zpodobeny jako mlhavé vzpomínky. Obrazům schází jen jediná věc – větší prostor.

Matěj Nývlt

Radim Langer: Ohlížející se od konce

Na retrospektivní ohlédnutí za dílem jsme zvyklí především u starší generace, která své dlouholeté výtvory často prezentuje v prestižních prostorech a s barevným katalogem.

Radim Langer si v G207 udělal soukromou miniretrospektivu, kterou ani retrospektivou nenazval (přestože to měl původně v plánu). Za svým několikaměsíčním dílem se tedy pouze ohlédl, a to stylem poměrně konfrontačním.

Desítky obrazů shromáždil do prostoru galerie, kde z nich skládáním, vrstvením a opíráním vytvořil originální labyrint, kterým místnost změnil téměř k nepoznání. Návštěvník procházel koridory mezi obrazy, zahýbal do uliček mezi ohýbající se rámy, vyhýbal se dílům pohozeným na podlaze či jen tak opřeným o stěnu, zkoumal, jestli mu strop z pláten spadne na hlavu nebo ne a hlavně jak to vlastně všechno drží pohromadě a kam až ta hora obrazů vede (dost vysoko).

Teprve až ve druhém plánu člověk vnímal to, co na obrazech bylo. Langer se celý letošní rok zabýval ve svých dílech různými tématy.

Struktura střech, kterou se snažil převést do dvojrozměrné zjednodušené podoby. Z pravidelných obrazců prejzů a tašek tak vznikly jakési čisté geometrické kompozice, výseky z nekonečných monotypů, které však svým malířským provedením popíraly opartovou čistotu linií.

Podobně jako tyto kompozice pojímal Langer také detaily kosočtvercových vzorů, jaké vídáme na barevných pulovrech (nějak si při téhle příležitosti nemohu nevzpomenout na Víta Soukupa a jeho Dorky..).

Aluze na staré mistry pozměněné v drobnostech…

Zatím poslední, co jsme mohli od Radima Langera v ateliéru vidět, byly drobné malby opiček na kouscích pláten.

Tyto detaily se v daném labyrintu prostoru vynořovaly jeden za druhým, po částech nebo témeř skrytě, promíseny s čistými prázdnými plochami režných pláten.

Pojetí Radima Langera patří k nejosobitějším uchopením prostoru G207, jaké jsme zde měli možnost vidět. Vzít všechny své obrazy a – lidově řečeno – naházet je na jednu hromadu a čekat, jak to zapůsobí, je velmi neotřelé. Tenhle koktejl se namíchat podařilo.

Kateřina Štroblová

Radim Langer

Chaos označuje pejorativním výrazem dokonalý přírodní systém, který řídí růst koruny stromů, evoluci zvířat, nebo třeba tvar sněhové vločky. Když však mluvíme o chaosu vnitřním, neznámo proč nás, rozumové bytosti, toto označení před ostatními shazuje.

Radim Langer se pokusil představit své pojetí retrospektivy – chaotické. Jako student VŠUP měl její realizaci ulehčenou. Přestěhoval kvantum svých obrazů vytvořených za dobu svého fungování na škole do malé výstavní kóje Galerie 207. Původně chtěl z obrazů vytvořit sochu, pak by ale na všechny z nich nebylo vidět, a on nechtěl obrazy nahromadit ve stylu skupiny Zaostalí. Zvolil tedy systém vnitřního prostoru, v němž je možné díla pozorovat jen velmi zblízka. Vedle sebe umístil plátna starší i nová, aby mezi sebou vytvářela kontrasty.

Najdeme zde i rozpracované série, prázdné rámy na zemi, nebo nepoužité role plátna. Retrospektiva - „ohlížení se zpět“ - tak paradoxně zahrnuje všechny časové roviny, vč. budoucnosti, do níž má jeho tvorba nakročeno.

Důležitý je pro něj motiv pokrytí – v poslední době se zabývá strukturou střešních krytin a svetrových motivů, které na plátně vytváří dojem, že něco ukrývají. Není to však jen zakrývání významu, ale i pokrytí veškerého materiálu – včetně zbytků. Langer na odřezky pláten už delší dobu maluje sérii opic, většinou šimpanzů.

Chaos se zde projevuje nejen mícháním rovin minulosti, přítomnosti a budoucnosti, ale i snahou po intuitivním využití materiálu – plátna a prostoru galerie, ačkoli Langerově tvorbě chybí otevřenost této intuice vůči divákovi.

Přesto zužitkovat veškerý dostupný prostor je systém přírodní, tedy ten nejúčinnější řád (a nikoli neřád). Zároveň řád velmi křehký – stavba z obrazů nemá žádný spojovací materiál, drží vlastní vahou. Je tedy možné, že se každým okamžikem zhroutí a pohřbí neopatrného diváka.

Filip Jakš

pohled na galerii



pohled do instalace

pohled do instalace

pohled do instalace

pohled do instalace

detail

detail

pohled do instalace

detail

pohled do instalace

pohled do instalace

detail

detail

detail

autor

Mark Ther

Mark Thér

Jakkoli jsme u videí Marka Théra zvyklí na pitoreskní fetišismus při zpracování témat druhé světové války, nová instalace v Galerii 207 nevyznívá již tak jednoznačně.

Ve známém videu Was für Material, představeném v roce 2008 na Staroměstské radnici, Thér zpracoval nacistický pozdrav s nepokrytě homosexuální estetikou: Klade důraz na lízání ulíznuté patky; v samotném gestu pozdravu pak zdůraznil falickou symboliku. Video bylo inspirované skutečným, poněkud obskurním projevem Hitlera, v němž poukazuje na mladé chlapce, jako na „materiál budoucí Říše“. Dá se říci, že šlo o obscénní anekdotu na téma, o němž se v evropské kultuře nevtipkuje.

Naproti tomu instalaci dokumentující odsun sudetských Němců (téma, o němž se v české kultuře nevtipkuje) nepojednal tak kontroverzně. Ačkoli ve výpovědích pamětníků, jejich popěvcích a doplňkových textech je cítit ironie, není to humor zesměšňující, ale citlivý.

Thér v prvním plánu naráží na pro nás těžké téma: Dosud jsme neodškodnili oběti divokého odsunu a naše společnost jaksi není schopná za tento akt přijmout politickou ani společenskou morální odpovědnost. V celkovém vyznění však jeho humor v diváki odkrývá skrytou citlivost. Postavy svými výpověďmi totiž působí roztomile a tím nás Mark Thér obměkčuje vůči tématu, k němuž jsme již vnitřně otupělí.

Filip Jakš

Mark Thér "naši Němci" („Němci z Česka" „Deutschen aus Tschechien", čeští Němci „tschechische Deutschen" oder „Tschechien-Deutschen")

Galerie 207, VŠUP

20.–25. 4. 2010

„…druhou světovou válku si nastudujte sami, protože jsem vás půl roku nudil ideologicky nekorektními žvásty o české reformaci , takže se to nejpodstatnější z dějepisu nedozvíte a vztah k minulosti rovnou pusťte k vodě.“ Asi tak přistupuje české školství k vykládání nejnovějších dějin a pohřbívá tak jakýkoli zájem mladých lidí ptát se po minulosti vlastní rodiny, kořenech, identitě.

Nevím, jestli se Mark Thér trefí svými počiny do momentálního rozpoložení jenom mé mysli nebo jako správný umělec do společenského klimatu. V každém případě teď řada z nás zažívá odchod prarodičů, pratet, prastrýců, kteří byli očitými svědky bouřlivých událostí 1938-1948, které, ač si to neuvědomujeme, výrazně přispěly k definici naší současnosti. Ruku na srdce – kolik z nás se kdy vyptalo po zcela konkrétních osudech své rodiny během tohoto krušného desetiletí? Z nezájmu? Ze strachu z kruté pravdy?

Nevelká výstava v Galerii 207 ve druhém patře VŠUP v Praze, která se koná pouhý týden od 19. do 25. 4. 2010 představuje ucelený Thérův pohled na rodinnou mikrohistorii týkající se především odsunu sudetských Němců. Počíná si jako zkušený muzejník (21. století), předkládá dojemné nahrávky svých příbuzných pamětnic, nabízí zajímavé mapy republiky s např. dialekty sudetské němčiny, zlikvidovanými sudetskými vesnicemi či podílem německé populace v pohraničních oblastech (které dozajista v českých historických atlasech nenajdeme, proč asi?). Kromě toho vystavil ještě kompletně zkopírovanou diskusi z některého z internetových fór o odsunu sudetských Němců.

Pokaždé, když čtu, jak je český národ apatický vůči národní hrdosti, národnímu cítění a vlastně tolerantní, musím zaskřípat zuby. Jakmile dojde na otázky vyrovnávání majetku či morální zodpovědnosti, promění se tito mírumilovní a tolerantní lidé v demagogicky vymlouvající se školáky. Když ono to bylo jinak a kdo ví vlastně dneska, jak to přesně bylo a hlavně žádná ostrá slova. A původ nemusíme hned hledat ve vodách extremistických skupin kdesi na okraji společnosti – tyhle manévry nás totiž učí a hlavně léta přiživuje politická reprezentace v čele s prezidentem republiky. A nebo jeho detašované pracoviště – Národní galerie, která ve své stálé expozici zcela vynechává dílo českých Němců a vytváří tak nikoli příběh hrdého češtví, ale zbabělého čecháčkovství.

Co po nás tedy Thér vlastně chce? Abychom se chytili za nos, jednak docenili pokladnice vzpomínek v podobě našich babiček, tetiček (dědečků a strýců) a vyslechli si jejich verzi událostí druhé světové války a událostí následných. Odsun sudetských Němců se totiž netýkal jenom jich samotných, ale týkal se všech. Jednu moji babičku dodnes mrazí, když si vzpomene na výstřely ze dvora radnice popravující Němce z titulu práva oko za oko, naopak druhá babička byla ta, která získala práci a byt ve vylidněném Liberci těch, kteří byli nuceni své město, přátele, sousedy, rodiny a kariéry opustit. Samozřejmě nám nepřísluší naše předky soudit, hlavně bychom to totiž měli vědět.

Ladislav Zikmund-Lender

vchod do galerie

situace uvnitř galerie

detail

Situace vně galerie

situace vně galerie

vně galerie detail

název a popis zvukové instalace

osvětleno svícemi

Aleš Novák

Aleš Novák – Kláda

„Představoval jsem si, že by zkrátka měla čouhat z okna.“ „Tak, aby byla vidět i z ulice,“ komentuje Aleš Novák svou instalaci pro galerii 207. Ani tato, ani jiné instalace Aleše Nováka se nesnaží o složitost. Většinou mu jde o to, jak zareagovat na dané místo, či daný předmět – například do květináče zapíchnout truhlářský metr. Drobné objekty jsou zase reakcí na možnosti materiálu – lepenky, polystyrenu, drátu.

I zde se snažil vyhnout škatulce koncept. Chtěl sem zkrátka umístit smrkový kmen, který bude přečuhovat z malé výstavní kóje i z okna ateliéru intermediální komunikace. Prostor si sice změřil, ale délku vybraného stromu nakonec odhadl.

Nešlo mu však jen o reakci na prostor, ale i o to, dostat strom pěšky z Krčského lesa až do druhého patra VŠUP. Musel dokonce zaklepat na rektorát školy, „jestli se v jejich prostorách může s kládou otočit,“ jak uvedl. Díky rýhám na futrech a stěnách ateliéru zde jeho činnost zanechá stopy a bude parazitovat i na dalších výstavách. To nás vrací k výstavě Dominika Langa, po níž zde dodnes zůstaly patrné díry ve zdi. Oba dva mění prostor za použití cizího předmětu. Na rozdíl od Langa však Novák chtěl udržet rozpor mezi kládou a prostorem, kam ji umístil. Distancoval se také od všemožných podružných významů Klády, šlo mu o čistotu artefaktu, proto také obrátil pozornost diváků na strom, tím, že do kóje připevnil i doklad o jeho koupi.

Snahu o nespojování instalace s myšlenkovým podtextem (jako u konceptuálních děl) však nabourává sám autor. Ačkoli totiž za jeho snahou nestála žádná metafora, sám jich posléze několik nabídl – ať to byla snaha o přilákání udivenců z ulice, nebo hrdost na parazitující rýhy. Nakonec sám poukázal na další podružný význam klády, když podotkl, že v místnosti bude – kvůli nemožnosti zavřít okna – „pěkná kláda“.

Ikdyž komentáře toto dílo špiní subjektivitou, stále Kláda zůstává nevýznamovou instalací – a může si to dovolit. Novák s ní pracoval tak, aby zůstala tím, čím je: kládou nakoupenou v Krčském lese, která se octla v galerii.

Filip Jakš

poled do galerie

celková situace

detail

daňový doklad

autor pod kládou

Jakub Hošek

Jakub Hošek:
efekt motýlích křídel


Vytvořit si představu o tom, jak se Jakub Hošek zmocní prostého prostoru 4x4, je celkem snadné. Na výstavu nejspíš jdete s očekáváním rozmanitostí výtvarných forem, barev a
tvarů dokonale provázaných vytříbeným rukopisem a citem pro vnímání obrazu, jako celku tvořeným jednotlivostmi.

Charakter Jakubových obrazů se v zásadě od začátku jeho ovládnutí indie scény neliší. Rozdíli se dají nalézt jen v nuancích vnitřího vývoje, který však má vždy pevný výtvarný názor a mění se jen příklonem k větší expresivnosti nebo naopak výrazné až kaligrafické přesnosti.
Přes zachování Jakubova stylu má jeho umění mnoho podob. Své umělecké ego přenáší do všech možných oblastí výtvarného projevu. Především je to malba, socha, instalace. Ve všech těchto projevech je kresba dominantní prvek, který jej spoludotváří, člení, ovlivňuje. A právě kresba je východiskem, který nám jakub předkládá v prostoru 4x4 na zdi a přímo v obnažené podobě.

S Jakubovou malbou přímo na zeď jsme se mohli setkat již na výstavě Margate v roce 2006 (Turner contemporary). Tam rozehrál v rohu bílé místnosti zajímavou abstraktní kompozici, tvořenou protínajícími se plošnými červenými segmenty. Jinou malbu na zeď vytvořil při instalaci
obrazu s názvem “Untitled”. Tento “název” napsal tužkou vedle obrazu, působící něco jako popisek. Tento název se svojí bezprostředností a primární jednoduchostí nejvíce přiblížil této výstavě.

“Kill me twice/ kiss me first” tvoří veškerou kompozici Jakubovy kresby. Nápis tvoří třetinu prostoru, který měl k dispozici. Proto působí velice křehce a tím že je celý vytvořený pouze obyčejnou tužkou mu přidává jen na skromnosti. Se stejnou skromností je dobré k němu přistupovat, pak má
větší šanci nás přesvědčit o tom že jeho síla tkví v otevřenosti a schopnosti naplnit prostor těmi nejjednodušími prostředky. Jakub si tím podle mého potvrdil, že jeho kresba (aď už jen v doplňující roli v obraze) měla vždy velký potenciál na vlastní, samostatnou existenci.

Matěj Nývlt

kresba na stěně


kresba na stěně


kresba na stěně


kresba na stěně, detail

kresba na stěně, detail

kresba na stěně, detail

kresba na stěně, detail

autor při práci