galerie 207

úterý 22. března 2011

Raumlabor Berlin

panoramatický pohled, instalace ( foto Štěpán Pech)

pohled do instalace, tisk na papíře

detail nápisu BYE BYE UTOPIA, tisk na papíře

pohled do instalace v procesu

spoluautorka Kateřina Vídenová (asistentka ateliéru Raumlabor na VŠUP v Praze)

Lukáš Machalický

pohled do instalace, dřevo, dřevotříska v pozadí akryl na plátně 200 x 250cm

instalace, dřevotříska, papír (ruskojazičná literatura z první poloviny 20.stol)

instalace, dřevotříska, papír (německojazyčná literatůra z první poloviny 20.stol.)

detail

záznam z performance promítaný mimo galerii

autor v instalaci

pondělí 14. března 2011

Libor Uher

Libor Uher: Modul – obraz

Libor Uher (*1986) je studentem na Katedře výtvarné kultury na Pedagogické fakultě ústecké univerzity.

Jeho „objevitelem“ byl Michal Pěchouček, který jej přizval k účasti na výstavě Tajemství žluté aktovky (NoD a Galerie Jelení, Praha, 2010). Libor Uher se zabývá malbou a vytvářením objektů. Jeho objekty se vyznačují hravostí protikladů (Skákací panák ze skleněných tabulí), dráždivým vtipem (Mučící nástroje na rohlíky) či až serrovským způsobem instalace (Cihla, vidlička, pánev).

V malbě pokrývá Uher více témat – od jednoduchých stylizovaných maleb dětských hraček (lékařský kufřík, pračka..) přes neobjasnitelné převádění číslic do námětu malby až po konceptuální pojetí pláten (Vrata, stůl, silnice).

V Galerii 207 představil Uher instalaci s názvem Modul –obraz. 65 pláten ve tvaru inspirovaném rohlíkem (jak autor prozradil na diskuzi), v jednotné tmavěhnědé barvě, bylo rozmístěno v pásu po celém obvodu galerie. Modul je základní, již dále nedělitelná jednotka, ze které se skládají složitější systémy. Pro Uhera jsou tyto moduly prostředkem variabilnosti instalace a prvkem pro její obměňování či kompletní přepis. Jednotlivá plátna jsou zároveň dalším pokračováním experimentů s atypickými rámy obrazů, kterým se autor již delší dobu věnuje.

Libor Uher není typickým regionálním umělcem, není také vůbec jisté, jestli u tvorby zůstane i po skončení školy. Není snadné se postavit jako solitér svému okolí i tlaku nutnosti obživy (a také mnohdy vlastní lenosti); pokud se však Libor rozhodne u umění zůstat, nedá se říct, že by neměl možnost se prosadit.

Kateřina Štroblová

celkový pohled do instalace, emailová barva na plátně.

detail instalace, emailová barva na plátně.

autor před instalací

úterý 1. března 2011

Zbyněk Baladrán

záběr z videoprojekce, 5:45minut

autor před videoprojekcí

Barbora Fastrová

Barbora Fastrová

Po Peteru Fabovi a Štěpánu Pechovi se v Galerii 207 představil další zástupce ateliéru fotografie, studentka třetího ročníku Barbora Fastrová.

Vystavila zde čtyři fotografie a jednu instalaci. První fotografie, umístěná vedle vchodu do galerie, se konceptem i řešením lišila od ostatních. Fastrová vyfotografovala zarámovanou fotografii rozpadlé zdi. Koncept fotografie fotografie samozřejmě není nový, ale kompozice Fastrové divákovu pozornost zaujala.

Na fotografiiích uvnitř galerie hrálo hlavní roli téma přírody, respektive zachycení jejích detailů. Fastrová zachycuje přírodní děje během času, v jejich rytmu, bez člověka. Fotografuje rostliny obepínající zdi, haldy hlíny a kamení, sněhové hroudy. Jevy, jejichž proměnu okem neregistrujeme, pokud je po nekonečně dlouhý okamžik upřeně nepozorujeme či je nezachycujeme objektivem fotoaparátu jako Barbora Fastrová.

Několik málo prací, které autorka představila na prezentaci (malý počet prací je pro studenty fotografie podle mého názoru již téměř pravidlem), nám těžko může stačit k tomu, abychom si udělali obrázek o uměleckém uvažování a směřování její tvorby. Fastrová zřejmě nebude dravou konceptuální či montážní fotografkou, ale umělkyní hledající jistou lyriku a poetiku v obyčejných věcech.

Kateřina Štroblová

instalace, ulomená větev, cca 30cm

fotografie, formát A4

celkový pohled

fotografie instalovaná vně galerie, formát A4

autorka u svého díla

Eva Koťátková

Eva Koťátková, mladá česká umělkyně a laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2007, se ve své tvorbě věnuje zejména tématům, která se svým způsobem týkají (nebo někdy týkaly) každého z nás, ať už jde o inspiraci základním školským systémem a jeho omezujících aspektů či pohybem v osobním prostoru a interakci s prostředím, kde žijeme, nebo s předměty, které se v něm nachází. Tyto náměty jsou originálně připomenuty zvýrazněním některých prvků zachovaných v paměti od dětství nebo je na ně nahlíženo z rozličných, nějakým způsobem nestandardních úhlů. Autorka jde ve svých pracích po samotné podstatě předmětů, zkoumá jejich chování v novém uspořádání nebo je osvobozuje od původní funkce, jako například v projektu Řízená ztráta paměti, kdy se čtyři lidé zabydlovali v hromadě vyřazených věcí z domácnosti způsobem, při kterém účelně zapomínali na svou dosavadní zkušenost s kusy nábytku a běžnými objekty a využívali poznatky získané až při ohledávání a stěhování využitého odpadního materiálu.

Eva Koťátková vytváří mimo jiné kresby, instalace, objekty, videa nebo performance. Ačkoli využívá různé techniky, je vždy zachována jednotná myšlenková linie, která se často zaobírá pozicí jednotlivce v systému a společnosti. Zajímavá je také její práce s veřejností. Například na Liverpoolském bienále v loňském roce autorka předvedla dílo Stories from the Living Room, které funguje na principu převypravování příběhů ze života starých lidí v první osobě malými dětmi. Pozoruhodné je, že šlo o přímo o aktivní obyvatele Liverpoolu. Také lze v této souvislosti zmínit projekt Výtvarná výchova v Karlin studios – týdenní lekce vedené známými umělci.

Pokoj 207

V Galerii 207 vystavila Eva Koťátková instalaci s názvem Pokoj 207. Dílo je inspirováno skutečnou místností, která existovala v nemocnici v anglickém Betlehemu se zaměřením na duševně choré. V tomto pokoji se často rozhodovalo o osudu pacienta, který tu trávil nějaký čas před umístěním do léčebny nebo (ve velmi výjimečných případech) propuštěním. Po celou dobu byl obyvatel nehostinného tmavého prostředí v nehumánních podmínkách pozorován ošetřovateli a diváky z řad obyčejných lidí.

Autorka tento krutý historický fakt neilustruje, ale ukazuje vlastní interpretaci zapadající do kontextu její dosavadní tvorby. Izolaci člověka v pokoji a omezování jeho osobní svobody si na vlastní kůži již dříve vyzkoušela nebo zobrazila při Za mezi nad pod v (Pokoj) nebo při výstavě Cesta do školy, například ve statickém videu Sedět rovně, s rukama za zády.

Na díle Pokoj 207 je podstatné, že zatímco se staroanglické davy bavily sledováním zejména dočasného obyvatele místnosti, nám byl předložen prázdný pokoj, který pouze nesl znaky toho, že v něm někdo někdy mohl přebývat. Tím pádem můžeme o minulém obyvateli usuzovat zkoumáním jeho omezeného prostředí. Pokoj také může být metaforou nějakého většího, třeba i myšlenkového prostoru, do kterého se nás někdo (nebo my sami) z nějakého důvodu snaží uzavřít před společností a světem. Může to být i malá část někde uvnitř našeho vědomí, do které se snažíme uzamknout a týrat tu naši část, jež se snažíme skrývat před světem nebo ji chceme násilně změnit. Nakonec je možné, že při pohledu do ponuré instalace si představíme na kovové posteli sami sebe.

Gabriela Těthalová

vstup do galerie

pohled do instalace

dobové materiály instalované u vchodu do galerie

autorka u vstupu do galerie

pondělí 21. února 2011

Martin Hrubý

Modelová situace

Martin Hrubý (*1986) je studentem 3. ročníku Jiřího Davida Intermediální konfrontace na VŠUP. A patří mezi výraznější studenty tohoto ateliéru. Aktivně se zapojuje do debat problematiky současného umění, a zřejmě proto také patří mezi kurátory nejen galerie 207, ale také galerie Ve sklepě.

Hlavním aspektem kterým se Martin zabývá je časovost ať už se jedná o pouhé plynutí času jako subjektu čtvrté dimenze uvnitř na kameru natáčené skutečnosti a nebo konfrontacemi vývoje událostí politických, historických i institucionálního charakteru. Martin se nebrání žádnému médiu. Jeho pracemi jsou obrazy, objekty, videa i performance, které propojuje do sebe originálním způsobem a upozorňuje na jejich vyjadřovací možnosti, mutace, rekonstrukce i rozpad. Když shlédneme autorovo portfolio a vývoj jeho postupů umělecké práce, zjistíme, že díla svými tématy na sebe plynule navazují a s určitou pokorou k pozorovateli vždy utvářejí jistou situaci a náladu, jež by bez přičinění tohoto směru myšlení nikdy nenastala. Plynule běžící myšlenky vedoucí k určitému zážitku a uvědomování si dalších konotací ať už přímým, anebo na první pohled méně zřejmým způsobem, jsou pro Martina Hrubého typické. Jako umělec se snaží neoddělovat hmotu od času. Nevytrhává věci z kontextů, ale naopak hledá propojování různých proudů myšlení a přednáší nám jejich prolínání. Nepředstavuje nám žádnou léčbu šokem. Jeho práce mají vždy počátek i závěr, jak je patrné na jeho videích, ve kterých se často obrací ke konfrontacím zákonů filmové řeči, avšak i když děj krátkometrážního filmu již skončil, situace dále visí v prostoru. Jako diváci si pár vteřin nejsme úplně jisti jestli jsme pointu dostatečně pochopili. Tou však v jeho dílech nikdy nebude jen laciný vtípek, jenž bychom ihned zapomněli. Pointou bude spíše jakási nejasná zpráva o systému života uvnitř světa. I ve své zdánlivé banálnosti nás může překvapit nepřipravené. Uvnitř materie se skrývá prostor. Prostor objímá čas. A čas trucuje. Každou vteřinou si dupne, zatímco zeď na níž hodiny visí se plynule otáčí shodnou rychlostí a vteřinovka tak stále ukazuje téměř stejným směrem.

Logickým vyústěním autorových přístupů se pak stává osobitá instalace Modelová situace v Galerii 207, kde formálními principy proniká skrze realitu do vnitřní hlubiny podstaty historických událostí. Skrze stavbu Leninovy tribuny, jež se v minulosti nikdy neuskutečnila, proplouváme skrze linii vývoje architektury až do současnosti. Účastni modelové situace pozorujeme precizně provedenou maketu domu, jež se nikdy nepostaví. Na základě architektonických rysů Leninovy tribuny, jež Martin zkonstruoval pouze z dochované dobové kresby od El Lisického, vytváří nový architektonický objekt připomínající postmodernistickou vilu. Při postupech práce však ignoroval diagonální tvary původní stavby, tak typické pro architektonické i ideologické uvažování doby konstruktivismu a promítl proporce tak, jako by se jednalo ve všech případech o pravoúhlé systémy. Podprahově na základě zkušeností o prostoru i o vývoji architektury a také politiky dvacátého století, sami dosazujeme vlastní reinterpretace a dílo tak otvírá hned více konotací naráz. My sami se pak stáváme součástí Martinovi instalace Modelová situace a cítíme se více či méně s problémem spjati. Možná bychom si přáli aby jeho práce vyzařovali ještě více kompaktní a koherentní charakter, ale jestli právě tato poloha jisté záměrné nejistoty v očích pozorovatele není Martinovým budoucím uměleckým propracovaným výrazem a výtvarným názorem.

Hynek Vacek