Jan Šerých – Blábol
Jan Šerých své diváky rozhodně nepodceňuje. Předpoklad pro pochopení jeho děl je jistý intelektuální vklad a znalost některých fenoménů. Není vždy pravidlem, jak sám tvrdí, že se snaží pracovat s věcmi, které znají všichni a které jsou v obecném povědomí. Také v galerii 207 pracoval s prvky, které jsou pro jeho tvorbu charakteristické a divákům přichystal téměř test inteligence. Jeho minimalistická tvorba, posedlost kódováním, kryptogramy, šiframi a schématy samozřejmě opět dopomohla k výslednému efektu, kdy se umělec snažil své sdělení mlžit a šifrovat.
Autor celou místnost galerie zaplnil xerokopiemi textů s komentáři současných umělců, tiskové zprávy k akcím, přeposílaný e-mail, útržky vět, nebo text se zaměřením na židovskou tematiku. Vše doplnil diagramem a lampou blikající Morseovou abecedou slovo blábol. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se všichni diváci snažili společně dopátrat ke klíči, který by jim odhalil ukryté sdělení. Postup kódování je obvykle aplikován na něco, co má zůstat skryto, něco co by rád člověk sdělil, ale přesto by to mělo zůstat utajeno. Je blábol doopravdy to, co chtěl Jan Šerých vyjádřit?
Bohužel v dnešní době jen málokdo přivítá textovou výstavu s radostí. Žijeme ve světě, kdy každý spěchá a nemá s ničím trpělivost, natož aby si našel čas číst a snažil se odhalit skrytý význam, ještě k tomu v galerii. Jsme doba instantních sdělení a asi se tento fenomén bude vyvíjet mnohem více. K tomu je smutným paradoxem také fakt, že ačkoliv už i v běžném hovoru svá sdělení co nejvíce zkracujeme a kódujeme, je dávno pryč doba, kdy i každé malé dítě umělo morseovku. Autor má jistě rád tajemství a své sdělení se společensko-sociálním nebo politickým podtextem vtipně kóduje, ale zda se divákům podařilo odhalit podstatu jeho sdělení si nejsem úplně jista.
Opravdu žijeme v době blábolů a mají pro nás takový význam, že jsou už i v galerii?
jMatt



Jan Šerých: Blábol

Instalace Jana Šerých se zabývá fenoménem uměleckého (i umělcova) vyjadřování. Na plakátech zde prezentuje výroky, texty a sdělení svých uměleckých kolegů (Milan Salák, Jan Kadlec, Radek Macke, Jiří Černický, Jiří David, Ivan Vosecký), které pro něj charakterizují rétoriku a schopnost vyjadřování se slovem (tedy formou pro vizuálního umělce nepříliš častou a typickou) dotyčných osob. Ukazuje se, že jakkoli se jedná o umělce uznávané, jejich psaný projev občas postrádá smysl, obsah i obecně platná pravidla slušnosti (o pravopisné stránce nemluvě).
Druhou, poněkud skrytější a nezdůrazněnou rovinou pak může být možnost (a vhodnost) vyjadřování umělce obecně. Je umělec veřejně činnou osobou, která má povinnost vyjadřovat se svám dílem k aktuálním společenským problémům? A má se při tom řídit svým vnitřním svědomím nebo obecně platnými morálními i společenskými normami? Dalším úkolem je pak umět si daný akt odůvodnit či obhájit, z čehož se odvíjí otázka další – je nutné, aby tvůrce obhajoval své dílo či má dílo samo o sobě existovat a potvrzovat samo sebe? Pokud hrozí nepochopení díla (a tím pádem zatracení z pouhé nevědomosti), má jistě komentář smysl. Někdy však očividně méně znamená více…
Kateřina Štroblová