NEAKČNÍ NEMALBA
Omlouvám se. Já nevím – to, co vidíte, je neúspěšný pokus o „akci“, myslím ve smyslu tzv. „akčního umění“. Prostě pokus o něco takového, jako je „akt tvůrčí svobody“, jak mi bylo řečeno – nic víc.
Směšné že? A co? Jediné, co mě snad v souvislosti s touto prohrou může ještě utěšit je fakt, že jsem sotva amatér. Nechci se vymlouvat, ale opravdu jsem nikdy neměl nic co dočinění s opravdovým moderním uměním. Snad v mládí jsem nějaký zárodek zájmu měl, ale v pravé podstatě jsem k němu byl vždy lhostejný, protože mi připadalo zbytečné a nikdy jsem ho k ničemu nepotřeboval. Toto přesvědčení u mě ostatně i nadále přetrvává. Neměl jsem problém, ba co víc, byl jsem relativně šťastný do té doby, než jsem se nechal ukecat jistým panem Černickým - prý „umělec“. Dnes už vím, že to byla zásadní chyba.
Ta strašná osoba mi začala vykládat, abych se začal zajímat o to zpropadené „moderní umění“. Že mi prý dodá vitalitu a chuť do života. Ten člověk mluvil velice přesvědčivě, naléhavě a tak mě zblbnul, že já hlupák mu na to opravdu skočil. Přesvědčoval mě o tom, že umění je „akt tvůrčí svobody“ rozumíte – „tvůrčí svobody“ a doslova mě zfanfrněl pro akční výtvory jistého pana Jacksona Pollocka. Prý si to mám nastudovat a také to zkusit. Prý se mám osvobodit, sebrat poslední zbytky své životní tvůrčí síly a bez jakýchkoli skurpulí je vrhnout na plátno. Taková blbost, utopie, ubohost. Rozumíte? V mém věku? Mám se snad chovat jako puberťák? Vždyť si můžu natáhnout šlachu, hnout plotýnkou nebo dokonce, nedej bože, upadnout. A vidíte, jak to taky dopadlo! Darmo mluvit. Jisté vysvětlení vám však dlužen jsem, abych vše uvedl na správnou míru. Berte to jako omluvu.
Prostě, snažil jsem se jakože koncentrovat, jak mi pan Černický poradil. Nešlo mi to, tak jsem si pokusil alespoň vsugerovat, že jsem ve stavu „naprosté koncentrace“ (také jeho slova), abych tak před ním alespoň vypadal, když už nic – blbost, blbost, lež, to nesnáším. Neměl jsem se nechat takhle manipulovat. Musel jsem si do hlavy nalejt alespoň trochu alkoholu, abych si nepřipadal jako pokrytec. V chlastu je přeci pravda, tak proč né osvícení, prozření, odvaha a víra?
Vzepjal jsem tedy všechny své síly (a věřte mi, moc jich nezbylo), rozmáchl se - ale jak se dalo předpokládat v té samé chvíli, kdy jsem tak učinil, jsem v mžiku veškerou svou lacino nabytou alkoholovou kuráž ztratil. Začal jsem váhat a to byl konec. Svůj jediný pokus jsem si v tu nejdůležitější chvíli rozmyslel. Jen na zlomek vteřiny jsem zapochyboval. Přestal jsem, jak se říká dynamicky, progresivně uvažovat, cítit a podělal jsem se strachy. Přestal jsem věřit ve velké možnosti a činy v to, že můžu vypovědět alespoň něco, i když to něco je výrazem či nevýrazem pouhé náhody. Pak už to byl jen pád do propasti a já se už jen modlil, abych se alespoň trefil. Kdo mohl vědět, že to takhle dopadne? Nevěděl jsem, zda se mám smát nebo brečet, nebo toho zoufalce přizabít.
Jak to vyjádřit, aby jste to vy, kteří budete mé dílo soudit pochopili? Pravdou je, že procházím nesnesitelným morálním utrpením, které je způsobeno stárnutím a tato „akce“ byla výrazem mého posledního pudu sebezáchovy. Chcete-li, touhy po životě. Nevím, zda je možné být svobodný ve starém těle? Já si to nemyslím. Asi by bylo moudřejší vrhnout poslední své síly spíše na udržování sebe sama ve funkčním stavu, prostě pečovat jednoduše o své zdraví a nedělat tyhle vylomeniny. Po této zkušenosti se prostě vzdávám těchto aktivit. Pravdou je, že to, co bych opravdu potřeboval, je rehabilitace a útěcha, hlavně soucit a porozumění. To, co mě trápí, je nedostatek zájmu. Chtěl bych, aby se mě někdy někdo zeptal na to, co mě trápí a aby, když už mě to trápí, tak to alespoň bylo k tomu, aby si z toho někdo vzal ponaučení, protože ho to jisto jistě také v budoucnu potká. Kde jsou moji blízcí? V práci? V supermarketu? Na prázdninách? V galerii?
Můj problém se však netýká jenom stáří. Tato ztráta tvůrčí potence souvisí s nedostatkem víry ve velké činy a to je problém celospolečenský. Moje zkušenost je taková, že kdykoli jsem se pokoušel něco velkého udělat, tak jsem okamžitě dostal po držce. Nikdo neměl snahu to opravdu chápat.
Řekl bych, že v mém věku už není možné, abych byl žhavý, bezbřeze otevřený. Nestíhám reagovat na aktuální témata. Moje imaginace je okoukaná (byla-li kdy nějaká) a tudíž nemá smysl, abych někomu něco ukazoval. A nemá-li to kdo vidět, nemá smysl to ani dělat. Musel bych se propadnout hanbou do propasti trapnosti, opovržení a samoty. To by byl opravdový konec.
Víte, já jsem nikdy nevěřil ve spásu estetických kategorií a jakákoli akce nebo, nedej bože, extáze ve mně vzbuzuje strach a bere mi odvahu riskovat. Proč akčnost, když většina aktivit je pro mě bolestných. Jak mám překonat svojí degeneraci? Akčním uměním? Nebo moderním uměním? Vždyť je to směšné. Akce, svoboda, vitalita, extáze, tvorba – to jsou kecy. Chápete? Už si ani pořádně nepamatuji, kdy jsem zažil naposledy pořádný sex. Úpadek své mužskosti sleduji už dlouho. Nefungují žádné snahy o vybuzení potence, žádné stimulační strategie, nic. V jistém věku je už docela těžké navázat vztah, člověk už nemá tolik příležitostí. Před manželkou se mi nepostaví a za mladou kost je mi trapné dávat takové nekřesťanské peníze, zvlášť při mém důchodu a vůbec nesnesu, když by se na moje ztrouchnivělé tělo koukala taková andělská tvář. Rozumíte, já jsem už dědek, který musí občas nosit plíny. Život je už jen utrpení, nuda a tak to i zůstane. Moje impotence je hormonálního charakteru. Myslel jsem, že alespoň v umění by mohla být jistá naděje, jak ještě něco zažít. Pořádný vzrůšo jsem už nezažil dobrých tak třicet, čtyřicet let, ale teď vím, že i s uměním je to stejný.
Jsem vlastně znechucený tvořením, protože v mém věku už o opravdové tvorbě nemůže být ani řeč a kdyby se nějakým zázrakem něco podařilo, tak by to ani nikdo nepoznal, protože mě nikdo nebere vážně. Hnusí se mi veškeré ty ambice, trapné naděje, zcestná, marná očekávání. Proč bych měl někoho o tom, co dělám přesvědčovat? Už se nejsem schopen žádným argumentům ubránit, protože kdybych se o to pokusil, okamžitě bych byl nařknut z nerudnosti a z toho, že se chci hned z každým za každou cenu hádat. Přitom já jsem ten, kdo nerad na někoho řve, kdo nemá rád velká gesta, kdo nenávidí násilí, kterého je současný svět přesycen. Já nemůžu akceptovat násilí, už jednoduše proto, že jsem slabý. A kdyby se mi snad zachtělo proti všem těmto věcem brojit, vzepřít se světu, který mě bez sebemenšího pardónu ubližuje a nedopřeje mi ani špetku respektu, tak bych si v důsledku svého konání zabouchl dveře k poslednímu člověku. Revolta je mi zakázána a dobré umění s ní údajně souvisí. Jsem odpad určený k neustále více a více omezovanému dožití. Současné umění ovládá ďábel zvrácenosti. Jsem zdeptán tou horou blbosti, oplzlosti kýče a krve. Navíc si neustále připadám jako blbec, protože to všechno nechápu. Nesnáším ani ty rádoby tajemné intelektuálské ekvilibristiky, které dělají z lidí hlupáky. Já se s tím ani prostě nechci identifikovat. Chce se mi z toho zvracet, ale to je na mě, jak už jste doufám pochopili, příliš velké gesto. Já už si jen snažím zachránit špetku lidské hrdosti a důstojnosti.
Nezbývá mi než mlčet.
Panu Černickému jsem nakonec slíbil, že rekonstrukci mé malby může kdekoli prezentovat. Aspoň už budu mít od toho pokoj.
NON-ACTION NON-PAINTING
I apologise. I don't know – what you see is an unsuccessful attempt at "action". I mean in the sense of so-called "action art". Simply an attempt at something of the likes of an "act of creative freedom", as I have been told – nothing more.
Ludicrous, isn't it? So what? The only thing that can maybe console me in connection with this failure is the fact that I'm a mere amateur. I don't want to make excuses, but really I never had much to do with real modern art. Maybe in my youth I might have had some embryo of an interest, but essentially I was always indifferent to it, because it seemed to me superfluous and I never needed it for anything. By the way, that conviction still persists in me. I had no problem, or what's more I was relatively happy, until such time as I allowed myself to be talked round by a certain Mr. Černický – apparently an "artist". I know today that that was a fundamental mistake.
That terrible person started telling me how I should start taking an interest in that degenerate "modern art", that it would give me vitality and zest for life. That man spoke very convincingly and urgently and he got me so confused that I really fell for it l like a fool. He tried to convince me that art is an "act of creative freedom", you understand? "Creative freedom", and he literally got me into a tizzy for the action works of a certain Mr. Jackson Pollock. Said I should study them and try it too. Said I should liberate myself, summon up the last remnants of my life's creative force and to slap them onto canvas without the least scruple. Such stupidity, Utopia, pathetic! Understand? At my age? Am I to behave like a teenager? Look, I could pull a sinew, slip a disk or, God forbid, fall down! And you see how it turned out too! A waste of breath. I owe you some explanation, to put you on the right track. Take it as an apology.
I simply tried to concentrate as Mr. Černický advised me. It wasn't working for me, so I tried at least to suggest that I was in a state of "absolute concentration" (his words too), so it would at least look like that to him, if nothing else. Stupidity, stupidity, lies, I hate that. I should never have allowed myself to be manipulated like that. I had to at least pour some alcohol into my head, in order not to feel like a hypocrite. There's truth in booze, after all, so why not enlightenment, providence, courage and faith?
I mustered up all my strength then (and believe me, there wasn't much) and stretched myself - but as could be expected, at the very moment I did so, all my cheap alcoholic courage deserted me in an instant. I began to hesitate and that was the end. At the most important moment I reconsidered my one and only attempt. For a split second I doubted. I stopped considering and feeling dynamically, progressively, as they say, and I was overwhelmed by fear. I stopped believing in great quantity and in actions that I could reveal at least something, even though that something might be the expression, or non-expression, of mere chance. From then on it was only a drop into an abyss and I prayed that at least I would hit the mark. Who could have known it would turn out like this? I didn't know whether to laugh or cry, or beat that loser half to death.
How can I express it in a way that you, who will judge my work, can understand? The truth is, I am going through unbearable moral suffering caused by getting old, and that "action" was an expression of my last instinct for self-preservation. Or if you like, desire for life. I don't know if it's possible to be free in an old body. I don't think so. It would probably be wiser to put one's last strength into maintaining oneself in a functioning condition, simply to care for one's health and not get into such excesses. After this experience, I'm simply giving up these activities. The truth is, what I would really need is rehabilitation and solace, and especially compassion and understanding. What is bothering me is a lack of interest. I want someone to ask me what's bothering me and, when it's bothering me that at least someone will learn a lesson from it, because he will also certainly run into it in the future. Where are my fellows? At work? In the supermarket. On vacation? In a gallery?
My problem is not only concerned with age, though. That loss of creative potency is related to a lack of faith in great acts and it is a social problem. It is my experience that whenever I attempt to do something great, then I immediately get knocked down. Nobody ever really tried to understand.
I would say that at my age it's no longer possible to be fervent, to be open without horizon. I can't keep up to date with current themes. My imagination is over-familiar (if I ever had one), and therefore it makes no sense for me to show anyone anything. And if there is nothing for anyone to see, then there's no sense in doing it. I would fall in shame into an abyss of embarrassment, abhorrence and solitude. That would really be the end.
You know, I never believed in the salvation of aesthetic categories, and any kind of action or, God forbid, ecstasy provokes fear in me and deprives me of the courage to take risks. Why action, when most activities are for me painful? How am I to overcome my degeneration? By means of action art? Or modern art? Well, it's ludicrous! Action, freedom, vitality, ecstasy, creation – that's a load of rubbish. Do you understand? I can't even really remember when I last experienced proper sex. I've been observing the decline in my manhood for a long time. No attempt at inducing potency, no stimulation strategy works, nothing. At a certain age it becomes quite difficult to establish relationships – one doesn't have so many opportunities. I can't get it up for my wife and it seems embarrassing to me to pay such unholy money for a young thing, especially on my pension, and anyway I couldn't stand some angelic face looking at my decaying body. You understand, I'm a granddad now who sometimes has to wear incontinence pants. Life is only suffering and boredom now, and that's how it will stay. My impotence is of a hormonal nature. I thought at least in art there could still be some hope of experiencing something more. I haven't had a bit of decent excitement for a good thirty, forty years. But now I know that with art it's the same.
I'm actually revolted by creating, because at my age there's no question of true creation, and if by some miracle something was to succeed, no one would recognise it, because no one takes me seriously. I'm disgusted by all those ambitions, embarrassing hopes, oblique, vain expectations. Why should I convince anyone about what I am doing? I'm no longer capable of defending myself against any arguments, because if I tried, I'd be immediately denounced for acrimony and for wanting to argue with everyone at any cost. And at the same time I'm the kind of person who doesn't like to shout at anyone, who doesn't like big gestures, who hates the violence the present-day world is overwhelmed with. I can't accept violence simply for the reason that I'm weak. And if I should happen to feel like struggling against all those things, to turn against a world that hurts me without a word of apology and denies me the slightest respect, then as a result of my conduct I'd close the door to every last person. Revolt is prohibited for me and good art is allegedly connected to it. I am waste destined for an ever more limited lifetime. Contemporary art is ruled by the devil of depravity. I'm depressed by this mountain of stupidity, this obscenity of kitsch and blood. What's more, I constantly feel like a fool, because I don't understand any of it. I hate those supposedly secretive, intellectual equilibrists that make idiots of people. I simply don't want to identify with them. It makes me want to throw up, but that, as I hope you've already grasped, would be too big a gesture for me. Now I am only trying to retain a speck of human pride and dignity.
Nothing remains for me but to be silent.
In the end I promised Mr. Černický that he could present the reconstruction of my painting wherever he likes. At least I'll get shut of it.
Žádné komentáře:
Okomentovat