Paul Zografakis
Pán všech nebeských těl.

23. března se v Galerii 207 představil Paul Zografakis. Tento konceptuální umělec připravil na pondělní večer překvapivou performanci. Trvala asi půl hodiny a snad každý divák se během té doby pokoušel najít nějaký osobní klíč k pochopení toho, co se mu odehrává před očima (záznam akce je možné shlédnout ve videu níže). Právě k demonstraci takové situace jsem se rozhodl akci zaujatě okomentovat, ačkoli závěry, k nimž jsem došel naprosto nevystihují autorův záměr a jsou zcela zavádějící:

Paul Zografakis nejdříve vyšplhal po laně ke stropu, kde zarecitoval text písně:„you stretch me out like a rubber band / and you got my life in the palm of your hand“ soudě podle přednesu, mohl autora vnitřně zasáhnout, pokud ho sám nenapsal. Poté vyšrouboval zářivky a hodil je na zem, rozbily se na střepy. Když slezl, z natažené gumy mezi stěnami vytvořil prak a trefoval se zavěšenými žárovkami do terče na protější stěně, který tvarově připomínal symbol Božího oka. Jeho součástí totiž byly i dvě trojúhelníková zrcadla, v nichž se odrážely letící žárovky. Snad mělo zhasínání světel nějaký existenciální charakter, podobně jako zrcadlo, o nějž se žárovky rozbíjejí? Měla snad destrukce symbolizovat smrt, přiblížení se zrcadlu – věčnosti?
Nutno poznamenat, že akce byla provázena mnoha technickými nezdary: vypadly pojistky, praskl gumový prak, žárovky se při výstřelu zamotávaly do drátů a zhasínaly dřív, než se rozbily. Jednu žárovku se však Zografakisovi podařilo rozbít hned na první výstřel. Poté co každou žárovku rozbil, její zbytky obalil izolační páskou – soudě i podle gumových rukavic zachovává autor zásady bezpečnosti na pracovišti.
Poté, co byly všechny žárovky rozbité a obalené, vzal umělec koště, rozbil zrcadlo, smíchal jeho střepy se všemi ostatními a nasypal je do misky uprostřed terče. Nakonec všechny stěny i celý prostor zaplnil mračnem deodorantu. Vrcholem celé destrukce byl tedy v očích štípající odér. Měla i tato pachuť nějaký osobní význam? Šlo o parafrázi na cílené (doslova) ukončení života (možná symbolika zhasínajících světel), po němž zbyla jen pachuť? Souvisí to nějak s textem písně?

Absurditu svých myšlenkových pochodů a své vlastní tápání si uvědomovala většina diváků. Nicméně většině zřejmě bylo jasné, že pointu se nedozví.
Jak se Paul Zografakis v rozhovoru přiznal, nezamýšlel tímto žádné konkrétní sdělení, ani myšlenku, celá akce jej napadla asi před měsícem a tento týden slyšel píseň jejíž text by mohl na začátku zarecitovat. Veškeré činnosti se rozhodl uskutečnit jen v intencích své návaznosti. Šlo tedy o prostou hru s prostorem, světlem a destrukcí. Opravdu šťastný byl divák, který se po smyslu a významu neptal. Jedině takový přístup zaručoval plnohodnotný zážitek a divák, jenž se ho držel, obstál: Udržel svou mysl na uzdě a dokázal se bavit. K této performanci je zřejmě potřeba přistupovat daleko intuitivněji, vášnivěji.
Jenže obdobné akce vytvářel Milan Knížák na Novém světě už šedesátých letech, v kontextu doby hrálo akční umění vnitřně osvobozující roli pro umělce i zúčastněné. Do současnosti se umění bez pointy snaží vracet například Jiří David. Ten ovšem své těžko uchopitelné výtvory (například projekt Pátá pečeť 2006) komentuje tím, že divák si v nich má najít smysl sám, že jde o koncept hledající spojnice sdělení mezi autorem a divákem. Mnoho současných umělců se pak snaží nikoli nacházet pointu v dílech, ale stačí jim osobitým způsobem pojmout určité téma. Zografakis se do jisté míry podobá svým předchůdcům i současníkům, ale ve srovnání s nimi nemá pointu, ani téma, jen prostor, rekvizity, hru a matení diváka bez jakéhokoli dalšího nadbytečného sdělení.
V takto hraničním projevu je bohužel i cítit klišé současných umělců „rád jsem komplikovaný a není mi rozumět“. Jde o velkou sebe-prezentaci a záleží jen na divákovi, jestli je ochotný to skousnout a akceptovat manýrismus Paula Zografrakise, nebo raději utéct v průběhu akce.
Pokud se však rozhodne zůstat do konce, vystavuje se nebezpečí. A to přestože se dokáže nadchnout vášní oproštěných gest. V jeho hlavě totiž zůstane příliš mnoho zbytečných slov, vět, řádků, recenzí, které mu ke smíření s tím, co viděl, vůbec nepomohou.
Filip Jakš

Paul Zografakis:
Master of all celestial bodies

malba na stěně

záznam performance

záznam performance

záznam performance

záznam performance