Jiří Černický: Neakční nemalba
2.3. 2009
Tento týden můžeme v Galerii 207 vidět výstavu jediného díla od Jiřího Černického. V kostce umístěné uvnitř ateliéru intermediální konfrontace (pod vedením Jiřího Davida) se vyjímá nedotčený obraz a na zdi vedle něj cákanec černé barvy. Název napovídá, že jde nevydařený pokus o akční malbu.
Černický však svůj „obraz“ posunul do další roviny umístěním doprovodného textu (viz níže), v němž se nám muž pokročilého věku svěřuje se svými obtížemi s moderním uměním a vysvětluje nezdar, který korunoval jeho snahu o vytvoření gestického díla. V textu označuje Černického jako člověka, který ho „doslova zfanfrněl pro akční výtvory jistého pana Jacksona Pollocka“. Sami se můžeme přesvědčit, jak to dopadlo … „a já se už jen modlil, abych se alespoň trefil,“ píše stařík.
Text však není pouhou mystifikací, jistý Richard Curk je pod textem vlastní rukou podepsán. Sám Černický na vernisáži prozradil: „Ten text vznikl tak, že jsem komunikoval s třema dědkama, text je výsledkem té komunikace. Napsal jsem ho sám, pan Curk je jedním z těch tří dědků. (…)K této neakční malbě došlo v bytě jednoho toho dědka a já jsem to pak remakeoval, protože oni se to styděli dát do galerie.“
Pro Černického je tento projekt vlastně výsledkem rozhovoru s neuměleckou veřejností, pro níž by pak mělo jít o jakousi arte-terapii (ikdyž nevyžádanou). V díle můžeme pozorovat, jakým „míjením dopadá“ snaha o přiblížení současného umění lidem, kteří o něj nejeví zájem.
Na celé výstavě je zajímavý také samotný příběh díla z pohledu diváka. Narážka na teoretický problém a mystifikace totiž vyplynou až po přečtení doprovodného textu (do čehož se divákům příliš nechce). Pro Černického tu hraje obraz roli ilustrace v knize, má význam i bez textu k němuž patří. Bez vysvětlení by ale dílo působilo jako ilustrace z knihy vytržená. Emocionální stopa by v něm byla patrná a plnovýznamová, nicméně pointa by se neprojevila. Právě takový problém má mnoho současných autorů, jejichž tvorba sice ukrývá téma, ale zná ho jen úzký okruh zasvěcených.
Tento projekt vysoce vyniká nad ostatními právě díky pluralitě sdělení. Opět se ukazuje, že slovo pomáhá doplnit emocionalitu výtvarného vyjádření o tolik potřebný kontext.

Filip Jakš


Jiří Černický – Neakční nemalba

Co mají společného tři důchodci v Clevelandu, akční výtvory Jacksona Pollocka a arterapie? Tuto otázku si můžeme položit na poslední výstavě Jiřího Černického, který v galerii 207 představuje svoji Neakční nemalbu.
Fiktivní scénáře, které jsou koncentrovány do objektů, instalací i akcí, jsou typickým rysem tvorby tohoto autora. Stejně tak tomu je i v jeho posledním díle. Divákům předkládá přenesenou zkušenost z minulosti, kdy v Americe vedl dlouhý rozhovor se třemi důchodci. Snažil se v nich probudit zájem o moderní umění a pomocí jakési arterapie v nich znovu probudit chuť do života. Jak se tato akce vydařila napovídá už název. Autor rekonstruoval jejich pokus osvobodit se od životní skepse, jehož výsledkem je obraz odkazující nejen k Pollockovi ale i k Malevičovi a jiným „důležitým“ jménům moderního umění.
Černickému však nešlo jen o tuto rovinu, k malbě připojil ještě polofiktivní text, „osobitou“ výpověď tvůrce tohoto obrazu. Text vysvětluje malbu – malba vysvětluje text, nebo možná každé může být samo o sobě. Tak samo, jako se cítí sami staří lidé ve vztahu ke společnosti. Sociálně angažovaný umělec tak reflektuje jejich osamění a zatrpklost a snaží se mystifikovat diváky tím, že umění nechává splynout s realitou. Chce upozornit, že nejen staří lidé nesou nesnesitelné morální utrpení. Celá naše společnost se vyznačuje nedostatkem víry ve velké činy a když se o něco přece jenom pokusí, v momentě odhodlání přestane věřit a padne tak do bezedné propasti. Tento pocit zmaru pak protkává celou naši společnost aniž by si ho uvědomovala jako palčivý problém.

jMatt