středa 25. května 2011

Jonáš Rosůlek

Intimita, nebo stud?

Jonáš Rosůlek, (student Federica Díaze v ateliéru supermédií na Pražské VŠUP), je obdivovatelem biologických procesů růstu, zániku a vůbec živočišných způsobů bytí či přežívání. Sám přiznává, že se raději podívá na naučnou výstavu do Botanické zahrady, než do galerie na instalaci některého ze svých kolegů.

V galerii 207 také své biologické zkušenosti reflektuje. Ve videu se vzdouvá cosi jako hrudník malého zvířete a v zákrytu za ním pomocí rychlých střihů klíčí květina. Cílem je vzbudit dojem, že rostlina vyrůstá přímo z růžového hrudníku v popředí. (Návštěvník se může jen domnívat, že jde o hrudník a nikdy se nedozví, že na stole spí malé sele.) Jeden nekonečný detailní záběr působí v rohu místnosti nenápadně. Návštěvník musí v malé výstavní kóji obrazovku takřka hledat, pak se k ní skrčit a nakonec zkoumat, co se vlastně na snímku odehrává. Nemateriální práce, kterou divák odvádí, aby se přiblížil uměleckému dílu, se již ve světovém uměleckém světě stala využívaným a účinným momentem. Nucení návštěvníka do hledání a odhalování jej paradoxně sbližuje s autorem, který se nepředvádí, ale spíše ukrývá. Dalo by se zde mluvit o intimitě?

Intimita není jen dojem, ale i způsob umělcovy práce. Na rozdíl od ní stud zabraňuje člověku se plně otevřít a své nitro ukázat takové, jaké je a takovým způsobem, jakým si to jeho „vnitřní poezie“ vyžaduje, což je právě intimní sdělování.

Jonáš Rosůlek se na vernisáži vyjádřil, že galerie neposkytuje divákům tolik osobního prostoru, jako kdyby si jeho videa pouštěli „doma v klidu“. V tom smyslu pro něj byla výstava v galerii výzvou. Vše sice působí velmi intimně, byl to však spíše ostych před prostorovým a hromadným působením, co zahnalo do rohu dílo, které navíc Jonáš Rosolek připravuje na své klauzury – je tedy již prokonzultované.

Otázkou tedy zůstává, jak by výstava vypadala, kdyby její autor ztratil přirozený stud a začal uvažovat a pracovat svobodněji i galerii? Neztratila by tak něco jeho tvorba? Není nesmělost oním potřebným doplňkem vizuální nejasnosti, která provází snad každé jeho video?

Filip Jakš



celkový pohled na instalaci

detail, videosmyčka cca 3:30 minut


autor

neděle 15. května 2011

Hana Gárová

Hana Garová

Hana Garová pochází z Bratislavy. V současné době je studentkou AVU v ateliéru Malba II u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.

Malířská tvorba Hany Garové vyvěrá z doslova bytostné potřeby k sebevyjádření, z potřeby malovat. Expresivní chrakter malířské stopy je zpravidla výsledkem dlouhodobého procesu a výsledná forma především u pláten, ale i u kreseb, je hutná, ale zároveň zcela ryze malířská. Malířská osobnost Hany Garové je tímto v mnohém ojedinělá v kontextu současné mladé malby na české výtvarné scéně. Nicméně výstava v galerii 207 je v podstatě první Garové samostatnou výstavní zkušeností. A nutno jedním dechem zmínit, že se po dlouhé době převážně konceptuálně řešených výstav, jedná o velmi silný a čistý malířský zážitek. Hana vystavila v galerii 207 jeden ze svých obrazů a instalaci pak doplnila čtyřmi kresbami vyjmutými ze skicáře formátu A4. Instalace působí velmi čistým dojmem a dává nám možnost soustředit se na každou z pěti vystavených maleb individuálně. Slovo malba užívám zcela záměrně, protože forma práce jak na plátně, tak na kresbách olejovým pastelem je stejně hodnotná a relevantní. Expresivní výraz, jímž Hana Garová vládne, se v mnohém podobá některým přístupům dohledatelným v malbě 80. let u nás i na Slovensku a stejně tak expesivní tendence jako protipól popartu v kontextu mezinárodním. Samozřejmě, jedná se o podobu malířského výrazu, který vzchází z odlišného politicko sociálního prostředí nežli tomu bylo v osmdesátých letech, nicméně nutno dodat, že některé momenty v díle Hany Garové mají kontinuální návaznost v obsahové a vizuální paměťi napříč malířskými ismy první poloviny 20. Století. Zároveň je však důležité úvést Garové příbuznou malířskou osobnost v současném světovém kontextu, a sice Cecily Brown, britskou malířsku střední generace. Hana Garová představuje nesmírně sensitivní druh umělkyně, jejíž způsob práce je v kontextu současných tendenčních postupů a postkonceptuálního způsobu uvažování dosti nevídaný, zároveň však náchylný k možnému předčasnému upozadění. K tomu lze jen připojit přání, aby se tak nestalo.

Radim Langer

člní pohled, olej na plátně 130 x 180 cm

pohled vpravo

pohled vlevo

pastel na papíře A4

pastel na papíře A4
pastel na papíře A3
autorka před svým dílem

pondělí 9. května 2011

Eva Jiřička

Bez názvu

celkový pohled, sokl, videozáznam cca 3 min. zrcadlo. ( foto Štěpán Pech)

sokl, videozáznam cca 3 min. zrcadlo. ( foto Štěpán Pech)

pohled, ( foto Štěpán Pech)

autorka, ( foto Štěpán Pech)

středa 27. dubna 2011

Martin Nytra

Martin Nytra - Bez názvu

Martin Nytra je studentem pátého ročníku ateliéru malby Jiřího Černického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ve své tvorbě se soustavně zabývá národními a folklorními motivy. Využívá různé výtvarné vyjádření, malbu, kresbu, video, instalaci.

V galerii 207 Martin chtěl postavit muzeum reálného stavu věcí, chrám pro předměty, které dráždí jeho podvědomé úchylky a obsese. Záměrně rezignoval na kreativitu a produktivitu. Život bez poezie anebo poezie fádních gest. Chudobnost výrazu a vzkazu. Situace je složena z animace, která se ve smyčce opakuje, sekery z bauhausu, džbánku, který je replikou pravěké keramiky, turistickým suvenýrem zakoupeným v Dolních Věstonicích. Jedna stěna galerie natřená na modrou barvu. Není těžké odhalit podstatu věcí, které jsme v galerii viděli, dá se říci, že jsou to artefakty, s kterými máme zkušenosti. V průběhu našeho života se setkáváme s mnoha nástroji, s pomocí nástroje můžeme uskutečnit naše mnohé potřeby, nástroj znamená moc. Pomocí nástroje se šíří kultura, znalosti a tím i šance na přežití skupiny lidí, která tento nástroj ovládá. Sekera je nástrojem primárně určeným k sekání dřeva a porážce stromů, v druhé řadě znamená schopnost využití takto posekaného dřeva zajištění potravy a tepla, stavby obydlí atd. Každý předmět je ale podřízen tomu jak jej sám uživatel definuje a jak jeho funkci vnímá. Velice snadno se ze sekery stává vražedný nástroj. Džbán je nádoba, která zadržuje vodu. Tyto dva předměty umístil na modro natřenou zeď. Automaticky získaly muzejní charakter. Také se dá říci, že se vytvořil prostor k uctívání sekery a džbánku. Chrám. Modrá zeď by mohla vycházet z malířské podstaty. Vždy měl rád čisté plochy.

Animace je točící se holčička. Modlící se dítě, které je ve stavu apatie. Jde o symbol člověka, který znázorňuje pokoru, kajícného člověka. Znak, jehož interpretace se mění pouhým otočením.

Barbora S. Janoušková

Ateliér malby, 2.ročník


videoprojekce animace, smyčka

celkový pohled na instalaci

detail, zavěšená sekera

detail, zavěšená replika prehistorické keramiky

autor před expozicí

úterý 19. dubna 2011

Tomáš Moravec


To vydrží
( záznam situace z 11.4.2011)


videoinstalace


video délka 15 minut


fotografie zařízení použitého při natáčení A5


Autor u videoinstalace

Matěj Smetana

Matěj Smetana

Jarní úklid

Matěj Smetana představuje v rámci současné mladé scény v Čechách poměrně ojedinělý příklad umělce. Ojedinělý hned v několika směrech. Umění, které Matěj Smetana vytváří, se vyznačuje především naprostou obyčejností, všedním a téměř až dětským pohledem na svět kolem sebe v tom nejryzejším smyslu slova. Dalším charakteristickým rysem v jeho tvorbě je doslova vědecká přesnost jak v zakotvení tvorby, tak ve formální preciznosti a důsledném uvažování. Zájem Matěje Smetany vyvěrá například z napětí v otázkách realizovatelnosti předmětu nebo také vytvoření možnosti vyčerpatelnosti jeho možností. Pro výstavu v galerii 207 zvolil Matěj Smetana poměrně standardní instalaci police „pracovního stolu“ s několika různými artefakty a nástroji, které spolu vytvářely související celek. Tyto předměty svým určením odkazují k dřívějším animovaným návodům. Jedná se o věci, které si divák mohl vyzkoušet, hrát si s nimi, šlo o vytvoření určité interakce. Nyní, na rozdíl od animací, ve fyzickém smyslu. Výstava v galerii 207, se proto jevila, jako nahlédnutí do Matějovy mini laboratoře, kde byly k dispozici 3D brýle k ohledání iluze rohu papíru, papírová animace fragmentu obrazu Julia Mařáka transformovaná do atmosféry hororu Blair Witch nebo postupně roztavovaná bonboniéra, atd. Instalací pro G 207 Matěj Smetana velmi jednoduše demonstroval některé směry svého uvažování a navíc šlo o jakousi zmenšenou analogii nebo volné pokračování souběžně dobíhající výstavy v galerii Svit, kde prezentoval za použití téměř stejných nástrojů monumentálně a velkoryse odkryté výsledky svého myšlení. Nahlednutí do mikrosvěta autora proto nepředstavuje pouhou prvoplánovou hru, ale naopak možnost dalšího přemýšlení nad předměty, které vedou k umělecké zkušenosti a zážitku.

Radim Langer



interaktivní instalace
foto Štěpán Pech

detail instalace: papírové 3D brýle,
foto Štěpán Pech

detail
foto Štěpán Pech

detail
foto Štěpán Pech

interakce
foto Štěpán Pech

3D iluze, papír
foto Štěpán Pech

digitální tisk
foto Štěpán Pech

oběkt
foto Štěpán Pech

autor v instalaci
foto Štěpán Pech

středa 6. dubna 2011

Alžběta Říhová


Alžběta Říhová

Situation Of

Instalace Alžběty Říhové představovala na zdi vymezený obdelníkový obrazec vytvořený z vyhozených duší jízdních kol. Podle jejích slov vychází tato instalace z půdorysu židovské synagogy, dnes používané jako vietnamská tržnice. Prázdné důše mají mít tedy zástupný význam metafory prázdné a neužitečné funkce formy. V kontextu předešlé práce Alžběty Říhové lze vysledovat určitou návaznost ve snaze vytváření artefaktů-obrazů, které chtějí nést dílčí obsah, který se umění týká v podstatě nepřímo. Dalším rysem její tvorby je také snaha o dosažení ikoničnosti zobrazovaného, méně pak ikoničnosti obrazu samotného. Určitým handicapem v dosavadním vývoji její tvorby je možná příliš školní naplňování zadaných témat a už méně snaha o nalézání vlastních důvodů a postupů k tvorbě a tím vytváření esteticky standardních obrazů. Výstava Alžběty Říhové v Galerii 207 se neřadí určitě k těm podprůměrným, ale bohužel také ne k těm úplně podařeným. Význam „prázdnosti“ materiálu a jeho použití k vytvoření obrazu se v konečném výsledku zcela nepotkalo s celkovým dojmem instalace, která se jevila také jako prázdná a nedokončená. Schéma obsahu nabízelo opět jen schéma i po formální stránce, čímž došlo k poměrně nezáživnému a velmi stručnému zacyklení. I přesto je nutné dodat, že Alžběta Říhohá je přemýšlivá malířka a její způsob uvažování nad malbou a obrazem (a jejich případnými přesahy) může být do budoucna přínosný a neotřelý.

Radim Langer


celkový pohled, guma ( duše na bicykl) 200 x 300 cm

detail

autorka před svým dílem