Richard Loskot: Sky Europe

Richard Loskot je studentem vizuální komunikace na liberecké Technické univerzitě. Ve své tvorbě se nejčastěji zabývá technickými a zvukovými instalacemi. V těch kombinuje strojovou řízenost s jemnými nuancemi náhody.

V Galerii 207 představil Loskot instalaci s názvem Sky Europe. Pomocí vlastnoručně sestaveného přijímače monitoroval leteckou komunikaci v prostoru několika kilometrů nad galerií; v průběhu celé vernisáže tak návštěvníci mohli zaslechnout útržky rozhovorů mezi věží a piloty prolétávajících strojů.

Autor tak opět rozvířil diskuzi, co lze vystavit v galerii a co již ne. Otázkou však není, zda „vybastlený“ přijímač je umění nebo ne, ale zda jsme schopni proniknout a porozumět autorovu způsobu uvažování.

Loskot vlastně zvětšil limity prostoru galerie o desítky kilometrů čtverečních; jeho instalace se odehrává v širokém prostoru, ze kterého zároveň přebírá informace, které používá k další komunikaci. Divák se však do této komunikace nemůže zapojit, přestože ji zachytává. Je na nás, zda tento myšlenkový pochod přijmeme nebo ne, nicméně pokud se nad ním aspoň zamyslíme, je to přínosem.

(Kateřina Štroblová)

Sky Europe

interaktivní instalace

interaktivní instalace

interaktivní instalace

interaktivní instalace

interaktivní instalace

Richard Loskot

Sudá Lichá

Každá výstava chce být projektem, který si budeme dlouho pamatovat. Umělci se snaží ukrást kus divákova vědomí, potažmo i zabrat něco z jeho paměti. I v galerii o čtyřech metrech čtverečních vznikají obvykle významné projekty, radikální řešení tohoto prostoru. Dušan Záhoranský sem však pozval tři studentky umění Západočeské univerzity v Plzni. Na vernisáži 23.11. Lena Kudláčková, Gabriela Horáková a Petra Mikolášová umístily do Galerie 207 několik drobných předmětů a jedno video. Množství vystavených věcí působí méně průrazně, než kdyby se jednalo třeba o dílo jen jedno. Exponáty prostor sice zaplnily, ale přesto celek působí velmi nenápadně. To zřejmě koresponduje se smyslem výstavy.
Existuje mnoho předmětů, do nichž vkládáme naději na bohatší život. Takové předměty jsou často spojeny s pověrami, tradicemi ať už zažitými, nebo uměle vytvořenými. Tyto předsudky k předmětům jsou v nás ledabyle ukryty a posouvají naše vidění světa k hranici běžného rozumu.
Podle Foucaulta totiž bláznovství existuje nikoli hluboko za hranicí lidského rozumu, ale právě na této hranici. Proto existovala v renesanci „pravda blázna“ – šašek si mohl dovolit připomenout králi bolestivou skutečnost. (Skutečné šílenství pak vzniká naopak z přemíry rozumu: když ten staví jen sám na sobě, dům z karet se brzy nevyhnutelně zboří.)
Bláznovství je jen okrajem rozumu, když se do rozumu přimísí fantazie a představy. Umělci často vybarvují tyto okraje rozumu a velmi často jsou jejich výtvory pro diváka jen těžko stravitelné a tím v nás mají něco změnit.
Tyto umělkyně z Plzně zde ale ukazují představy které se v nás vytvářejí přirozeně, bez jejich zásahu. Předměty zde získávají účel usnadnit komunikaci mezi lidmi a lidský život vůbec. Ve videu naopak komplikuje život manipulace s šálky a rychlovarnou konvicí přivázanými k rukám a nohám Gabriely Horákové.
Někdy jsou to obyčejné květiny nebo knihy, které nám dávají téma, „abychom měli o čem povídat“ (jak to popisují instalace). Dopisy posílané mezi Gabrielou Horákovou a Petrou Mikolášovou mají vytvořit pocit, „že na nás někdo myslí“. Na jejich předních stranách se ukazují působivé souvislosti básní s fotografiemi krajinných výjevů. Texty nejsou interpretacemi následujících obrazů, ale jiným způsobem vyjadřují stejnou realitu. Nejpřísnější souvislost textu s obrazem je před fotografií duhy, kde se v textu na předchozím pohledu píše: „Trvalo to jen okamžik, kdy vysvitlo slunce.“ Jiné fotografie se textů dotýkají jen náznakem.
K tomu, abychom si umělce zapamatovali není vždy nutné být výrazný. Někdy se do nás drobná výstava otiskne daleko více právě proto, že nechce posouvat hranice pochopitelného, ale využívá nenápadných bláznovství světa, v němž žijeme.
Filip Jakš

instalace Lenky Kudláčkové a Petry Mikolášové


instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové a video Gabriely Horákové

instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové a video Gabriely Horákové

video Gabriely Horákové

instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové

instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové

instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové

Gabriela Horáková, Lenka Kudláčková, Petra Mikolášová

Vlastenka a patriot

Helena Sequensová / Adam Stanko: Vlastenka a Patriot

Dvojice studentů ateliéru Sochařství Kurta Gebauera představila v G207 jednoduchý projekt s názvem Vlastenka a Patriot. Velkoformátové tisky zobrazující nahého muže a ženu (jsou to sami autoři?), kteří mají chloupky na ohanbí vyholeny do tvaru českého lva a moravské orlice.
V předvečer dvacátého výročí sametové revoluce mnoho symbolů a otázek. Státní symboly na místech, která běžně nejsou vidět – jsou to osobní, intimní symboly obou autorů nebo je to jen konceptuální počin k 17.listopadu? Je záležitostí každého z nás, nakolik je či není láska k vlasti a národu v nás zakořeněna; nicméně přiznejme si, že v dnešní době se vlastenectví příliš „nenosí“. Pojmy jako národní hrdost nebo vlast z našeho slovníku téměř vymizely – a postupně se udržely jen v rétorice ultrapravicových hnutí.
Zajímavou reflexí je pak samotné použití slov „vlastenec“ a „patriot“. Přestože znamenají totéž, přece jen působí odlišně. Vlastenec je slovo české (a jak jinak také vyjadřovat lásku k vlasti než slovem v mateřštině), s mírně patetickým nádechem Zapadlých vlastenců; patriot pak evokuje vlastenectví americké, jemuž se mnohdy usmíváme - než si ovšem položíme otázku, zda hrdost Američanů na svou zemi přece jen není sympatičtější než naše vlastní lhostejnost a neustálé reptání.
Kateřina Štroblová


celkový pohled

digitální tisk "vlastenka"

digitální tisk "patriot"

Helena Seqvencová, Adam Stanko v instalaci

Milan Mikuláštík: Milton

Milan Mikuláštík: Milton


Co jsou úhelné kameny kapitalismu? Volný trh – soukromý majetek – neviditelná ruka trhu – zisk – privatizace – decentralizace – svoboda.
Za posledních dvacet let pro naši společnost pojmy, kterým jsme se museli rychle naučit; a to mnohdy dost tvrdou a rychlou cestou. Představují pro nás každodenní realitu a patří k základním skutečnostem, se kterými se v západní demokracii operuje.
Prezentaci Milana Mikuláštíka, kdy svému papouškovi pouští ze záznamu něco kolem desítky anglických slovíček vyjadřujících tyto pojmy v naději, že se je naučí vyslovovat, lze tedy interpretovat v několika rovinách.
S těmito pojmy jsme byli konfrontováni náhle, bez jakékoli předchozí průpravy. Začaly se používat nazávisle na tom, jak rychle se společnost vyrovnávala s fakty, které pojmenovávají. Naučili jsme se je - každý po svém – nějakým způsobem používat. Často se s nimi setkáváme v prázdných frázích, které pouze opakujeme, aniž bychom (v některých případech i mluvčí) jim zcela porozuměli. Prostě jsme je zařadili do slovníku.
Mikuláštík zařadil do papouškovy „výuky“ i několik jmen, významných ve světě ekonomie. Milton Freedman, držitel Nobelovy ceny za ekonomii a teoretik spotřeby. Adam Smith, autor knihy Bohatství národů (1776) a pojmu „neviditelná ruka“. A konečně „železná lady“ britské politiky, Margaret Thatcher, politička prosazující monetarismus a eknomický liberalismus.
To, že Mikuláštík použil tuto formu výuky – opakování anglických slov z nahrávky – nám jistě připomene také nesmělé porevoluční počátky výuky jazyků u nás, kdy se i samotný učitel kolikrát dozvěděl správnou výslovnost až z kazety.
Jelikož se jedná o dlouhodobější projekt, budeme čekat, jak se andulce v ekonomických termínech povede.
Kateřina Štroblová

pohled do instalace


pohled do instalace

pohled do instalace

pohled do instalace

Autor v instalaci

Jiří Kovanda

Jiří Kovanda – „a mohl bych ochutnat?“
Jiří Kovanda je postava mezi studenty umění prý úplně nejoblíbenější. Věhlas si získal v umění tak nenápadném, že je sotva možné jej rozlišit od běžného chování. Jeho minimalistické performance známé od sedmdesátých let, se často pohybují na poli sociálního umění – práce s neznámými i známými lidmi.
Kovandův umělecký odkaz žije svým vlastním životem v tvorbě například Viktora Freša, Ondřeje Brodyho, Dominika Langa a celé škály uznávaných českých umělců i uměleckých skupin. Tento směr má však i své úskalí – umělce často napadne akce, kterou je možné vykonat a až posléze se pokouší dodat jí nějaký význam. Nebo naopak vytvoří velmi výmluvnou akci, o níž tvrdí, že žádný smysl nemá (aby se podobala právě Kovandově tvorbě).
Nicméně Kovanda samotný tento problém nikdy neměl, jeho akce byly vytvořené proto, aby vysvětleny nebyly, byly určeny k okamžitému zapomnění. Jakkoli intelektuálně rozebírat akce typu – „stoupl jsem si na náměstí a choval jsem se nenápadně“ – zkrátka nejde. Nejde tedy ani kriticky popsat něco, co předstírá, že není. Možné je pouze poznamenat, jak u jeho akcí těsně souvisí mezilidská komunikace (a časté jiskření v ní) a umělecké gesto. Rozdíl je nepatrný.
Co se tedy v Galerii 207 v pondělí 2.listopadu dělo? V místnosti byly na podstavci připravené koblihy. Jiří Kovanda si jednu z nich vybral, a zamířil s ní mezi návštěvníky, náhodně si vybral jednu slečnu a velmi seriózním hlasem se ji otázal, zda by mu s koblihou nepomohla – jestli by mohla zevnitř dostat trochu marmelády. Ale jak?
„Normálně koblihu propíchněte prstem.“
„Máte marmeládu?“
„A .. mohl bych ochutnat?“
„Děkuji,“ přinesl slečně ubrousek na otření prstu.
„To je vše.“
Filip Jakš





Situace před performancí

Situace před performancí

Ivan Mečl

Ivan Mečl - nepoužité
Ivan Mečl se v Galerii 207 rozhodl vystavit nepoužité texty a video. Video pro odvykání alkoholismu pod heslem „nepij dnes a co bude zítra se uvidí“ je rádoby děsivá a bezobsažná reportáž jako vystřižená z hysterických pořadů typu Na vlastní oči. Celá výstava se však nenese v tak jednoznačně humorném a ironickém duchu.
Ivan Mečl je nejen umělcem, ale i publicistou, stojí za vydáváním časopisu Divus (známý také pod jménem Umělec), zabývá se i vydavatelskou činností stejnojmenné značky. Drobnou místnost galerie pojal jako čítárnu z nakladatelství a na jejích stěnách vystavil své nepublikované články, úvahy a rozhovor. Ty udržují čtenáře v nejistotě, zda jde o propracované myšlenky, nebo o bohapustou ironii na téma láska, média, politika, kurátorství, nebo historie Divusu samotného. Texty se pohybují někde mezi autorovou sebeironií a jeho strachem z běžné reality našeho života.
Ivan Mečl se pokusil návštěvníky infikovat netradičními názory v otázkách potřebnosti politických stran, o politické imunitě, o roli médií v politice. V rozhovoru s Annou Mitus o souvislosti kurátorství a uměleckého projektu se zase stylizuje do satanistického kurátora tak poctivě, že čtenář ztrácí přehled, kde končí ironie a začíná autorovo skutečné šílenství. Vlna této nejistoty se nese všemi jeho texty i jeho videem. Sám autor toto vyznění podporuje komentářem „ … a co kdybych to myslel vážně?“
Návštěvníkům, kteří přišli na čtvrteční komentovanou prohlídku potvrdil, že jeho texty měly vyvolat diskusi o politických tématech. Také chtěl ukázat, jak účinné je v odborných textech záměrně zaměňovat některé pojmy, ukáže se pak nová obsahová rovina textu (tento systém sám užívá ve vystavených textech). Skutečná diskuse na půdě ateliéru (vedeného Jiřím Davidem) se však rozhořela, když se Mečl opřel do pojmu „kontext“, který je v současnosti považován za potřebný pro účinnost uměleckého díla. Mečla v tomto ovlivnila četba Friedricha Nietzscheho, jemuž je také cílem útoku rozumový a umělecko-sociální konstrukt. Právě proto Mečl doporučoval, aby si diváci zkusili někdy zaměnit slovo „kontext“ za slovo „vězení“, taková proměna ukáže slabost původního pojmu.
Ivan Mečl se snaží probudit v divákovi otázky jak nad tématy, jimž se v textech věnuje, tak nad jejich samotným tvarem. Mečlova snaha je veskrze potřebná na současné scéně, kde převažuje spíše intelektuální konstrukce, než práce emoční.
Jeho instalace textů však byla dost dezinterpretována právě kontextem běžícího videa. Autorovy myšlenky pak vyzněly jako specifický humor. Za těmito těžko přístupnými texty se však ukrývá postava umělce i teoretika, který se svým uvažováním výrazně liší od současných konceptuálně myslících autorů.
Filip Jakš

Nepublikovaný portrét Ivana Mečla od Veroniky Drahotové, publikace vydané Divusem

Nepublikované texty

Nepublikované texty, vydané publikace

Pohled do instalace

Video, nezveřejněný trailer pořadu o alkoholismu,2002, 30 minut

Schránka, dřevo 20x 30x 15 cm

Obsah schránky, nevystavený storyboard Michala Pěchoučka v hlavní roli s Ivanem Mečlem, 60 fotografií 10x 14 cm

Ivan Mečl

Michal Pěchouček,Hodiny v umění

Michal Pěchouček: Hodiny v umění

Michal Pěchouček (1973) vystavil v rámci své prezentace v Galerii 207 jediné plátno.
Jak o něm ve svém úvodu sám prohlásil, jedná se o dílo nehotové. Vystavení nehotového díla je autorsky subjektivní záležitost. Nejen v tom smyslu, že prezentace výsledku se může od předchozích pokusů dosti lišit (s tím rizikem, že „předtím“ vypadalo lépe než „poté“), ale také ve smyslu toho, co v takovém případě autor od diváka očekává. Shovívavost k možným nedokonalostem? Impulsy a inspiraci pro další pokračování, pokud chybí? Zapojení fantazie a zjišťování, jak divák očekává že dílo bude vypadat po dokončení?
Týden po vernisáži Michal oznámil, že plátno už je napnuté…
Co se techniky provedení týče, navazuje Pěchouček na svá díla z poslední doby – obrazy z textilních aplikací. Od plošných provedení s plastickými detaily (Vertical screens, 2007) přešel k jemným, „patchworkovým“ realizacím (Time for bed #10, 2009).
Se zmíněným dílem se obraz prezentovaný v G207 spojuje také v několika prvcích. Mimo ženské postavy (kterou na Pěchoučkových dílech tak často nevídáme) je to zejména parafráze díla Jana Zrzavého – v Time for bed #10 známá Kleopatra, v našem obraze pak Zátiší s konvalinkami. Podobně se také hlavní část výjevu odehrává ve spodní části, pod Zrzavého díly.
V našem případě Pechouček zobrazil sexuální akt ženy a muže. Nezakrytá vášeň dvou lidí v domáckém prostředí, která nás překvapuje něhou a poetickým ztvárněním, a s klidem si obraz dovedeme představit jako dekoraci do pokoje. Možná právě tato snivá nostalgie a dekorativnost (v tom nejlepším slova smyslu) spojuje poslední Pěchoučkova díla právě se solitérem Zrzavým.
Kateřina Štroblová

Michal Pěchouček – Hodiny v umění
Umělci jsou podle Ivana Pivovarova „egoistické svině“. Zabývají se předáváním svých pocitů a myšlenek a svým způsobem sdělení se většinou nesnaží být pochopeni, naopak se divákovi vysmějí, v horším případě si hrají na posly vyšších sfér bytí: tato kategorie sahá od „spolkl jsem celou moudrost světa a nemusím se o ní dělit“ až po „jsem poslem Božím“. Na tyto stereotypy jsme si podle Pivovarova již museli zvyknout, o to více nás tedy překvapí, když se objeví jedinec, jehož řeč je srozumitelná a jehož dílo se do nás otiskne.
Michal Pěchouček, držitel ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2003, se v Galerii 207 podle očekávání představil jako umělec – profesionál. Jeho výstava je působivá a přístupná divákovi, ačkoli ji vyřešil vystavením jediného díla v rozpracované fázi.
Jeho šitá figurativní plátna se základem v konkrétním ději již veřejnost zná. Médii jsou Pěchoučkovy obrazy označovány jako hyperrealismus. Jeho nová série, kterou představil na nedávné výstavě Historická práce ve Špálově galerii, ukazuje všednodenní výjevy v unylém prostoru s pozadím jednoho známého obrazu českého klasika (zátiší Špály, Filly a Zrzavého, Tichého Kouzelník apod.). Celkový dojem spoluvytváří i technika tvorby: pestré barvy, k obrazu přišité a pečlivě vycpané textilie, stejně jako strnulé polohy postav.
Sexuální scéna, již v Galerii vystavil, připomíná ve své prkennosti příručku pro plánované rodičovství. Podivnost výjevu umocňuje růžová barva povlečení a za výjevem předšité Zrzavého zátiší na stěně s náznakem dělené omítky, jakou známe z chodeb škol, nemocnic, či vysokoškolských kolejí. Výrazná estetika, která se uplatňuje ve finálním obraze, se pohybuje až na hranici kýče. Smysl celému výjevu dává Zrzavého zátiší (připomeňme název výstavy Hodiny v Umění), jakoby celá scéna v popředí jen ilustrovala tento strnulý umělecký artefakt. Tento nový motiv svou znepokojivou emocionalitou koresponduje jak s Pěchoučkovými minulými díly, tak s jeho filmovou tvorbou.
Obraz je ve výsledné podobě, v níž se běžně dostává do galerií, precizně vyšitý, kompozičně i barevně propracovaný. Právě tato dokonalost vytváří v díle dojem úplnosti a uzavřenosti. Michal Pěchouček se 19. října ukázal v jiném světle, když se rozhodl předvést dílo s neohraničeným formátem, s nevyplněnou celou plochou obrazu. Toto nahlédnutí do vnitřností konkrétního obrazu poskytuje divákovi větší prostor pro fantazii, aby se s dílem mohl ztotožnit. Možná tedy, že Pěchoučkovy obrazy, se zřetelným emocionálním pozadím, získávají díky své obnaženosti a nedotaženosti ještě více moci nad divákem než v dosud známé podobě.
Filip Jakš


akryl a textil na plátně, nedokončená verze cca 190 x 210cm

detail

detail

detail

Michal Pěchouček a Milan Salák v instalaci

Pavel Sterec - Kolorista

Intuitivní kolorista

Výstava zahájená 12. 10. 2009 v Galerii 207 představuje Pavla Sterce, jehož objekty, fotografie, či performance mají často záměrně ukrytý smysl. Vodítkem nám může být jen náznak.
Na výstavě s názvem Kolorista vystavil tři projekty reflektující jeho práci s barvou. Na jedné stěně zpracoval tři letopočty z českých dějin. Číslici 1775 (potlačené povstání sedláků u Chlumce) vybarvil zeleně, zřejmě pro vyjádření jejich vztahu k půdě i bitevnímu poli. Rok 1939 (zábor Sudet po Mnichovské dohodě) vyplnil šrafovanou černobílou strukturou – v den vstupu německých vojsk na české území padal déšť se sněhem a pro vyjádření ponurosti doby použil autor tento atmosférický jev. Posledním datem je rok 2002, záplavy jsou znázorněny plnou modrou barvou. Letmý pohled na tři letopočty na zdi nám jen stroze připomíná konkrétní události. Pro necvičeného návštěvníka barva nehraje a priori tak velkou roli, právě proto je velmi potřebné nechat se o dílech informovat. Stercovo vnímání těchto dějinných okamžiků vyjadřuje tak, že k nim intuitivně přiřazuje barvy. Využívá k tomu základní živly: vodu – vzduch – zemi. Je to asociace vlastně velmi jednoduchá, na druhou stranu však diváka dovádí k pohledu na dílo právě skrze barvu.
Obdobně je tomu u vystavené bedýnky, která ukazuje dvě fotografie ze Stercových dřívějších akcí. Akce Zatmění z roku 2009 je také jednoduchý čin, Sterec si nabarvil obličej na černo a zapózoval u teleskopu. V druhé akci se dotýká tématu přírody, do naha vysvlečený ukazuje Sterec svůj penis (obřezaný) s ohanbím natřeným na zeleno. Jeho živočišný („šamanský“) přístup k tvorbě se zjevně nedá plně logicky vysvětlit. Možná jde o intuitivní cítění přírody, jež považuje za nutné vyjádřit. O tom svědčí i jeho největší centrálně umístěná fotografie – v níž Pavel Sterec nahý a zcela pokrytý černou barvou stojí zřejmě v temné komoře: kvůli ztížené viditelnosti není možné zcela rozpoznat všechny detaily fotografie, více je zakryto tmou než osvětleno. A právě to charakterizuje jeho přístup k této fotografii, u níž „sám neví“. Obecně nerad svá díla logicky vysvětluje, daleko radši je, pokud jejich význam zůstane hermeticky uzavřen a až divákovo oko osvětlí některé fragmenty zobrazeného.
Explicitní nahota nás sice může zarážet: Je to jakýsi autorův „podpis“? Má to něco vyjádřit? S přihlédnutím k faktu, že autorova kůže slouží opakovaně jako podklad pro barvu, stává se nahé tělo „živým plátnem“, na němž se barevně podepisuje a jímž se odhaluje.
Pokud jeho dílo budeme chápat pudově, můžeme jej dát do souvislosti s Nietzscheho myšlenkou, že intuitivní myšlení / pud nás vede ke konkrétnímu názoru, výtvarnému, literárnímu, či hudebnímu dílu zcela neomylně a konkrétní obrysy, noty, slova, argumenty, jsou jen logické prostředky, které lidé potřebují k tomu, aby si mohli „stát za svým“. Pavel Sterec se zde očividně obešel bez logického vysvětlení. Otázkou ovšem zůstává, zda uzavřené dílo není od určité míry již neprůchozí myšlenkám diváka.

Filip Jakš



pohled do instalace

pohled do instalace

pohled do instalace

vpravo Pavel Sterec

Onřej Brody- DATABÁZE

Ondřej Brody: Databáze

U děl Ondřeje Brodyho jsme si již zvykli na sexuální či pornografický akcent. Nejinak je tomu i u videa s názvem Databáze, které startuje další semestr Galerie 207.
Přesto je však toto video poněkud jiné než předchozí Brodyho projekty. Nevyznívá zde ani tak touha šokovat (jako tomu bylo například u parafráze Snídaně v trávě "Le Déjeuner sur ľHerbe", 2006 či akce Vylízání kurátorova zadku"Licking Curator´s Ass" 2005), jako spíše podtext sociální. Ve videu se nesoustředíme ani tak na ony ženy, které z různých důvodů, pohnutek a výsledků životních situací pózují na fotografiích pro pornografický průmysl, ale spíše na osobu majitele dotyčné databáze. Muž středních let, hovořící bez skrupulí o předmětu svého podnikání. Názvy intimních partií vyslovuje stejně jako slova běžně používaná v kancelářích, vzhled i schopnosti aktérek hodotí s odstupem, profesionálně, bez emocí. Jen tak mimochodem vkládá životní příběhy, které rozšafně dává k dobru. Není příliš inteligentní, ale „umí chodit v branži“.Co je to vlastně za člověka? Cynik, podnikatel, dostal se k té práci náhodou, obrnil se? Nebo jej to dokonce baví? A je možné, že nám připadá normální obchodovat s tělem a lidmi tímto způsobem? Můžeme jistě namítnout, že ony dívky a ženy dělají tuto práci vesměs dobrovolně; ale opravdu je to práce jako každá jiná?
Kateřina Štroblová


video projekce

video projekce

video projekce

video projekce

video projekce

Děkujeme za přízeň a těšíme se v říjnu nashledanou

Dominik Lang

Dominik Lang
Jen pár metrů čtverečních uvnitř galerie může být pro Dominika Langa uměleckým vyjádřením. Nesnaží se vystavit určité dílo, jde mu o to, aby na diváka zapůsobil drobnou změnou konkrétního prostoru. Galerii 207 v pondělí 25. května přeměnil na vysněnou cihlovou instituci, do jejíž zdi vsadil židli. Dovnitř se návštěvníci musí dostat přes zídku pomocí stoliček. Z vnějšku se prostor jeví jako umělecké dílo, vnitřek však autor oproti všem očekáváním nepřetnul další zdí, ani špakátem, nepřetřel ani nezazdil. Uvnitř se nachází autorova paměť – série fotodokumentací z jeho minulých akcí. Fotografie zachycují průběh činností, jimiž se Dominik Lang prezentoval oficiálně na výstavách i při sebemenších příležitostech. Jeho zásah tak často ani není patrný.
Za uměleckým dílem dnes již nemusí být čitelný podpis umělcovy osobnosti. Jeho zásahy splývají s galerií i s veřejným prostorem. Na rozdíl od street artu se však Dominik Lang ke svým dílům hlásí. Jeho těžko vystopovatelné činy tak jsou jen napůl anonymní. Jejich kouzlo je právě ve splývání s konkrétním místem, které je mu poskytnuto: s ním se autorova osobnost sjednocuje a skrze něj promlouvá, nikoli slovy, ale pomocí změny daného prostoru. Vytváření přesných popisných textů je podle něj prací spíše teoretiků, kteří by měli uvádět autorské projevy do kontextu slov a skutečně je tak obohatit. V současné době je však podle Dominika Langa „kvalitních teoretiků nedostatek“.
Jeho vlastní tvorba však je uzavřena jakémukoli dovysvětlování. Pohybuje se v hranici pojmu umění. V té hranici, kterou v sedmdesátých letech hledal Jindřich Chaloupecký a kterou Jiří Kovanda nechal rozpustit: Umění se stalo nepostřehnutelnou součástí života. Dominik Lang ze své pozice umělce demonstrativně využívá všednosti a všední materiály jako mimikry pro mluvu jím přetvořeného místa.
V souladu s vnitřkem Galerie 207 se bohužel neprojevil, předložil nám přehled svých dosavadních akcí. Toto ohlédnutí můžeme chápat jako jeho zastavení se na křižovatce. Vydá se nyní jiným směrem?
Filip Jakš